LIFE IN CHAOS

30. kapitola

Nebyl sám. Šel s ní...

A nešli ani do mého pokoje, nýbrž do vedlejšího. Slyšela jsem, jak se smějí a jak si lichotí.

Určitě se líbali.

Mě nikdy nepolíbil.

Píchlo mě u srdce. Chtělo se mi brečet, ale stále jsem na posteli seděla s kamennou tváří.

Po tváři se mi svezla první slza jakmile jsem uslyšela její první stén. Zaslechla jsem tiché vrzání i jeho vzdechy.

V hrudi se mi cosi pomalu rozpadalo a bolelo to. Jako by mi někdo do hrudi zabodl rampouch.

Jedna má stránka, ta co mi říkala, jak je úžasný a jak je to s ním nepopsatelné, se schovala hluboko do tmy a na řadu konečně přišla její zástupkyně. Ta co mi už od začátku říkala uteč.

Jen potřebovala impuls a ten teď dostala.

Chtěla jsem tam vejít. Přesvědčit se. Vylezla jsem z postele a začala hrabat v jeho věcech.

Našla jsem v kalhotech, co ležely na stole, peněženku i s doklady.

Zajímalo by mě, co dělali těch dvanáct hodin.

Určitě spolu šukali.

Teď spolu šukají.

Nechápu, jak jsem s ním chtěla něco mít, když má jinou.

Nikdy by si mě nevybral. Proto mě nelíbal. Patří jenom jí a já hraju druhé housle.

Sebrala jsem z jeho peněženky všechny karty, co tam byly a přešla jsem ke dveřím.

Do ruky se mi dostala jeho občanka. Byl na ní tak neodolatelný.

Zapudila jsem ten pocit, že mi to vše třeba vysvětlí a dala se do díla.

Začala jsem v rýze dveřích projíždět jeho občankou, když se však po chvíli zlomila vztekle jsem ji zahodila. Celou tu dobu mě provázelo to jejich nechutné hekání.

Určitě si vybral místnost hned vedle, abych to vše slyšela. Aby mi dal najevo, že miluje jinou.

Vzala jsem do ruky jeho platební kartu a přejela s ní ve dveřích. Ještě jednou a ještě. Na třetí pokus se mi dveře konečně otevřely a já tak mohla vypadnout z tohohle sadomaso salónu.

Seběhla jsem ze schodů a pomalu se protáhla kolem securit, tak aby mě neviděli.

Hledala jsem garáže. Určitě tam nechala auto, aby jí ho nikdo neukradl. Hlavně já.

Po dlouhé době cupitání po celém baráku jsem ji konečně našla.

Nalezla jsem šedou audi a modlila se, aby byla odemknuta.

Bingo!

Zalezla jsem do kufru a zabouchla. Nyní jsem neměla, jak se dostat ven.

Nyní jsem si hlavně přála, abych co nejdřív byla pryč.

Začala jsem přemýšlet, co udělám až budu na cestě. Nemám nic, čím bych ji mohla přimět ke spolupráci.

Po několika chvilkách jsem únavou zavřela oči.

...

Probralo mě až silné bouchnutí dveří.

,,Nechtěla byste natankovat, slečno?" ozval se mužský hlas. Že bych opravdu byla pryč?

,,Ne, děkuji, zvládnuto sama," ozval se dívčí hlas a já ucítila závan benzínu.

Nyní byla moje šance se dostat ven.

Začala jsem bušit a kopat do kufru, jak nejvíce to šlo.

Zanedlouho se kufr otevřel a já se z něho vyvalila ven. Celá vyděšená na mě koukala Elizabeth.

,,Kdo seš a co děláš v mém autě?" spustila svým ječákem.

,,Nikomu nic neříkej, jinak si tě najdu," pohrozila jsem jí a rozeběhla se pryč.

Nevěděla jsem ani v jaké části Londýna jsem, ale musela jsem se co nejrychleji zorientovat.

Sázela jsem na to, že se jí Raph ptát nebude. Nechtěl by přeci, aby něco tušila. Horší by bylo, kdyby se mu bloncka s tímhle vystoupením chtěla pochlubit. To bych byla hluboko v řiti.

,,Paní, kde jsem?," vyhrkla jsem na ženu ve středním věku, co šla naproti mně na chodníku.

,,V Londýně," zabreptala zaraženě.

,,Kde? V jaké části?" hučela jsem do ní dál.

,,Ve Westminsteru," řekla ta žena nevraživě a pokračovala dál.

Ale to je víc jak dvě hodiny chůze! A já nemám ani boty.

Musím jít na policii, jinak riskuju, že mě najdou se někde povalovat na chodníku.

Rozhodla jsem se tedy najít někoho, kdo by byl ochoten mě navést k nejbližší policejní stanici.