LIFE IN CHAOS

33. kapitola

Odbyla desátá a já seděla nervózně v křesle a kousala si nehty. Kde může být tak dlouho?

Zkoušela jsem jí několikrát volat, jenže ani jednou mi to nezvedla a na zprávy neodpovídala.

Přešla jsem k oknu a přes žaluzie zkontrolovala mou ochranku, která mě stále strážila. Už mě však hlídali pouze v noci skrz nedostatek personálu.

Shlížela jsem zrovna do chmurně osvětlené ulice, když se bytem rozezněl zvonek pevné linky.

Srdce mi vynechalo úder, ale pak se rozběhlo jako střelené.

Otočila jsem se na zvonící telefon a ztěžka polkla. Kdo může v tuhle hodinu volat?

Možná to je Samanta.

Přešla jsem rychle k telefonu a na chvíli zaváhala. Co když to není ona?

Blbost.

Vzala jsem do ledových rukou telefon a přiložila ho k uchu.

,,Prosím," pronesla jsem do ticha.

,,Ahoj, zlato," ozval se onen hlas, ve který jsem doufala, že už nikdy neuslyším.

V hrdle se mi zadrhl dech a srdce ještě víc spanikařilo.

,,Lili?" ozvalo se něžně ze sluchátka.

Chtěla jsem tak moc zavěsit, jenže jsem to nedokázala.

,,Jo," zašeptala jsem. Celá tato situace mě dusila.

Začaly mě nesnesitelně pálet oči.

,,Tak rád tě zase slyším."

,,Co zase chceš?" zavrčela jsem a přes slzy v očích těžko rozeznávala obrysy bytu.

,,Dávej si pozor. Teď nemluvíš se svým povedeným tatínkem," řekl chladně.

Zavřela jsem oči a opřela se o stěnu. Po tváři se mi svezlo pár slz.

,,Co ode mě chceš, Raphaeli?" změnila jsem tón svého hlasu a sama cítila ten strach, co ve mně vzbuzoval.

,,Neměj strach. Nikomu se nic nestane, když budeš hodná holka."

Zkřivila jsem nechutí obličej nad jeho vyjadřováním. Nejsem žádná panenka.

,,Rád bych tě viděl doma," řekl vážným tónem.

,,Já už jsem doma," odporovala jsem.

,,A nechybí ti tam náhodou někdo?" cítila jsem, že se ušklíbnul. Už už jsem mu chtěla odpovědět, že on by byl poslední, kdo by mi chyběl, jenže jakmile jsem se rozhlédla po bytě, došlo mi to.

,,Co jsi udělal Sam?" vyhrkla jsem.

,,Nic," odpověděl jednoduše. ,,A ani neudělám, když...," nechal větu nedokončenou.

Po celém těle mi naběhla husina.

Dostala jsem chorobný strach, že jí ublíží a já kompletně zůstanu sama.

,,Když co?" chtěla jsem, aby to dořekl.

,,Když se vrátíš," řekl jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.

,,Proč?"

,,Chybí mi ten tvůj temperament."

,,Držel jsi mě mezi čtyřma stěnama a nazýval jsi to domovem. Myslíš, že se budu chtít vrátit?" zeptala jsem se a snažila se zadržet přicházející pláč.

Na druhé straně se ozvalo jen otrávené pomlasknutí. ,,Budeš se chtít vrátit pro Samantu."

,,Mám pod oknem policajty. Stačí je jen zavolat," snažila jsem se ho vystrašit.

,,To by jsi neudělala," ušklíbnul se.

,,Myslíš? Řekla jsem jim o tobě všechno," zasyčela jsem.

,,Všechno nejspíš ne, když mě stále nechytli," řekl uštěpačně.

Nic jsem na to nemohla říci. Neznala jsem adresu, ale vzhled domu ano. A stejně jsem jim řekla, že si ho pamatuji matně.

,,Zítra povíš těm hlídacím čoklům, že odjíždíš za příbuznými do Nevady. Za dva dny se dostaneš na letiště a setkáš se v letadle s Natashou. Letenky ti pošlu poštou," řekl.

,,A co když nepřijdu?"

,,Tak Sam nejspíš už nikdy neuvidíš," řekl jednoduše.

,,Neubližuj jí," řekla jsem tiše.

,,Neudělal bych nic, co by ublížilo tobě."

Věděla jsem, že lže. Už mi dost ublížil a určitě to věděl.

,,Budu se na tebe těšit, zlato," řekl něžvě a tím hovor ukončil.

Po tváři se mi začaly řinout horké slzy, které dopadaly na zem. Pomalu jsem se s pláčem svezla na zem a zabořila hlavu do dlaní.

Začala jsem hystericky brečet.

Nikdy mu nemůžu utéct. Vždy si mě najde a dotáhne zpátky.