LIFE IN CHAOS

46. kapitola

"A ty se toho nebojíš?" broukla jsem směrem k němu.

Na chvíli vypadal, že znejistěl. Jeho pohled se změnil a oči zpřetrhaly náš oční kontakt. Nebyl si jistý odpovědí?

"Vyrůstal jsem v tom. Tak nějak jsem si na to zvykl," mykl lehce rameny a ruku stáhl zpět k tělu. Vyrůstal v tom. Malé dítě žijící v takovém chaosu? Co za rodiče to dopustí?

Tvoji rodiče by dělali to samé, kdyby měli možnost. V hlavě se mi ozval nepříjemný hlásek a já semkla čelisti k sobě.

"Tvoje máma nevypadala, že by toho byla součástí," namítla jsem.

"Jo," vydechl a posadil se na místo vedle mě, "ráda to skrývá," ušklíbl se lehounce.

"Takže celá tvoje rodina je v tom zahrnuta?" zeptala jsem se a on pouze přikývl. Už před tím jsem věděla, že jsou stejní jako on. Jen jsem tomu zcela nevěřila. Nyní už ano.

"Nevybral jsem si to. A zbavit se toho nedokážu, nějak mi nezbývalo nic, než se s tím zžít," řekl a já tiše přikývla.

"Rodinu si nevybereš," broukla jsem a sledovala ty jeho modré oči.

"Ani život."

Náhle byl ke mně blíž a já mohla cíti vůni jeho drahého parfému. Voněl překrásně, až to mátlo mé smysly.

"Ale můžeš ho ovlivnit," šeptla jsem a svůj pohled přemístila na jeho rty. Naklonila jsem se blíže k jeho obličeji, anižbych si uvědomovala co dělám.

Možná to bylo těch pár skleniček vína, možná tím adrenalinem anebo tou voňavkou, ale nemohla jsem si pomoc.

Vzápětí jsem ucítila jeho rty na těch mých. To on jako první překonal tu pár centimetrovou vzdálenost našich rtů.

Jeho rty byly jemné a nadýchané. Cítila jsem chuť tvrdého alkoholu. Určitě musel na tom večírku něco pít. Také neměl čistou mysl jako já.

Svou ruku přemístil na můj krk a já ho nechala. Přitáhnul si mě ještě blíže a tím polibek prohloubil.

"Neměli bychom to dělat," šeptla jsem, když jsme se lehce od sebe od táhly. Zase jsem cítila to napětí v podbříšku jako onehdy.

"A kdo nám to zakáže?" namítl a sledoval mě přimhouřenýma očima.

Musela jsem se jeho slovům zasmát. Kdo ví jak by to dopadlo.

"Potřebuju sundat šaty," řekla jsem a postavila se.

"To má být pozvánka?" řekl a nahodil svůj lišácky úsměv. Postavil se mi za záda a pomalu začal rozepínat mé šaty.

"Ne," řekla jsem rozhodným hlasem ale na tváři mi pohrával úsměv.

Na své trapéze jsem zanedlouho ucítila teplý dech, a poté vlhké rty.

"Krásně voníš," zamumlal a lehce mě kousl.

"Raphaeli," zasmála jsem se, když se přesunul k mému krku. "Máš se věnovat šatům."

"To, co je pod nimi mi přijde zajímavější," zabručel a jeho ruka se ocitla na mých holých zádech.

"Jsi opilý."

"Opilá slova, střízlivé myšlenky," zašeptal mi do ucha.

"A činy, kterých lituješ," řekla jsem a sundala ze sebe jeho ruce. Ustoupila jsem od něj pár kroků a přidržovala si již rozeplé šaty.

"Já svých činů nikdy nelituji," pověděl rozhodným hlasem a své ruce si zastrčil do kapes.

"Určitě," uchechtla jsem se a popadla nějaké oblečení na spaní.

"Můžu ti pomoc i se spodním prádlem, jestli chceš," nabídl se, když jsem vcházela do koupelny.

Stál těsně za mými zády. "Nechci, to zvládnu sama," řekla jsem a zabouchla mu dveře před nosem. Poté jsem se o ně opřela zády a kousla se do rtu.

Opilý Raphael se mi líbil.

V zápětí se však ozvalo mé ztřízlivější já, které mě začalo peskovat za mé myšlenky.

Nejsem žádná světice, ale tohle bych si dovolovat neměla. Zvlášť, když vím, jak moc bych toho ráno litovala.

Svlékla jsem ze sebe šaty a věnovala si dlouhý pohled do zrcadla. Bože, co to vyvádím?

Sundala jsem si podprsenku a oblékla volné tričko. Kalhoty jsem si s sebou jaksi nevzala a bylo mi to tak nějak i jedno.

Byla jsem úplně mimo. Zakazovala jsem si myslet na dospělácke věci s tím chlapem na druhé straně dveří, jenže na co? Co když tu opravdu zůstanu do konce mého bídného života? To se chci opravdu celou dobu trýznit a odpírat si co bych chtěla?

Vzala jsem do ruky odličovací tampónech a za zvuku hlasitých myšlenek v mé hlavě jsem začala odstraňovat svůj večerní make-up.