LIFE IN CHAOS

38. kapitola

,,Lilith, otevři ty zasraný dveře," zaslechla jsem přes dveře. ,,Nepomáháš si," zavrčel varovně.

,,Chci být sama!" křikla jsem na zpět a doufala, že přestane bušit na dveře.

,,Ty si myslíš, že si tu můžeš určovat pravidla?''

,,Dej mi pokoj!" zakřičela jsem.

,,Stejně budeš muset vylézt," řekl pobaveně.

,,Klidně tu chcípnu hlady," zavrčela jsem tiše a sledovala stěnu před sebou.

Chvíli bylo ticho, pak silně uhodil do dveří a těžké kroky se vydaly pryč. Oddechla jsem si a posadila se na okraj vany. Svěsila jsem hlavu a zavřela oči. Začínala jsem mít hlad.

Najednou ze zámku vypadl klíč a cinkl o podlahu. Začaly se odemykat dveře a já celá ztuhla. Nervózně jsem polkla a sledovala dveře. Na co ty dveře zamykám, když je stejně může kdokoliv odemknout.

,,Nat," vydechla jsem nevěřícně a postavila se.

,,To tu jako chceš být zavřená?" ušklíbla se a rozhlédla se po koupelně.

,,Je mi to jedno," řekla jsem odměřeně.

,,První den a už to vypadá, jako kdyby jste se tu měli povraždit," zasmála se. ,,Ještě, že tu s váma nebudu muset být celou tu dobu."

Když to dořekla, tak jsem se zadrhla. ,,Jakto, že tu nebudeš?" zeptala jsem se.

,,Mám pokoj na nedalekým hotelu. Budu tu jen občas," mykla rameny.

,,Jak dlouho tady s ním budu muset být sama?" vyjela jsem na ni.

,,Hele, klid," spražila mě pohledem. ,,Nevím, záleží na Raphaelovi."

Řekla a já naštvaně vydechla přebytečný vzduch. ,,To snad není pravda," zakroutila jsem hlavou a posadila se zpět na vanu.

Natasha za sebou zavřela dveře a přišla o dva kroky blíže. ,,Co zase není pravda?"

,,Že jsem k němu přilezla zpátky," křikla jsem. ,,A to všechno jen pro to, abych na chvilku viděla Samantu," řekla jsem o něco tišeji.

,,Udělala jsi dobře. Samanta je volná," mykla rameny.

,,A můžu tomu věřit?" zeptala jsem se najednou.

Lehce se zarazila a v jejích očích se mihla nejistota, kterou jsem, popravdě, nevěřila, že někdy uvidím. Zrovna u ní.

,,Musíš věřit."

Jenže já jemu nechtěla věřit ani za mák. Proč bych taky věřila člověku, co mě unesl a lhal mi.

,,Měla by ses jít najíst," navrhla.

,,Nikam nejdu. Odejdi," zavrčela jsem na ni. Pozvedla jedno obočí, jako by ji snad mé chování překvapilo. Avšak poslechla, odešla a dokonce i zamkla.

Vyčerpaně jsem vydechla a zajela si rukou do vlasů. Co asi dělá Sam? Je na cestě domů?

...

,,Lili, máš tu jídlo," ozval se za dveřmi mužský hlas.

,,Nic od tebe nechci," zavrčela jsem, i když v mém žaludku se odehrávala třetí světová.

,,Odemkni," řekl.

,,Odemknout si můžeš i sám! Vím moc dobře, že máš klíč, tak proč chodíš kolem horké kaše."

,,Tak fajn, jak chceš," řekl klidně a někam odešel.

Rozbušilo se mi srdce až v uších. Brzy mi došlo, že jsem řekla blbost a teď mě to bude stát moje bezpečné místo.

Rozhlédla jsem se rychle okolo a hledala cokoliv, čím bych mohla zatarasit dveře. Jenže tu nic takového nebylo.

Zasraný vestavěný skříňky. Bouchala jsem do jedné, když jsem se snažila vytáhnout ji ze zdi. Připadala jsem si jako zoufalec, který se posledního stébla chytá.

Kroky se vracely a nyní je doprovázelo cinkání klíčů.

Posadila jsem se do rohu vedle dveří a tvář zabořila do pokrčených kolen. Trochu jsem i doufala, že splynu se zdí.

Ozvalo se šramocení v zámku a klikla cvakla. Dveře se opatrně otevřely a mně sjela další neposedná slza po tváři.

Chvíli bylo ticho, nejspíš se rozhlížel po koupelně a hledal mě. Avšak brzy se dveře přivřely a já tušila, že kouká na mě.

Hlavu jsem se však bála zvednout a znovu se setkat s tím tmavě modrým pohledem.

Něco zašramotilo, jako by přede mě položil tác s příbory. Pak byl zase chvíli klid.

Zvedla jsem opatrně hlavu a zjistila, že jsem v koupelně sama. Dveře zůstaly pootevřené a klíč, co ležel na zemi byl pryč. Fajn, tak teď jsem mu zůstala napospas.

Očima jsem sledovala pomalu chládnoucí jídlo na porcelánovém talíři. To zlaté zdobení na okrajích mi připomnělo svatební servis mých rodičů. Vždy ho měli vystavený ve vytrýně, snad aby se návštěva pokochala starožitným porcelánem.

Natáhla jsem se po dveřích a pro větší klid je zavřela vzala jsem do rukou zlaté příbory a dala se do těstovin. Jedla jsem pomalu, snažila jsem se prožít každé sousto. Nevím totiž, kdy dostanu další a kdyby to bylo třeba až zítra, chtěla jsem si to jídlo užít.

Bylo to fakt výborné. Nebo jsem možná měla jen takový hlad, že mi to bylo jedno. V tu chvíli by mi asi ani nevadilo křoupání písku mezi zuby.

Když jsem však dojídala poslední sousto, můj zrak se upnul na defekt na talíři. Na okraji byla jemná prohlubeň, jako by se talíř o něco bouchl. Náš měl to samé...

V žilách mi tuhla krev, když mi došlo, že je to opravdu talíř ze svatebního servisu.

Avšak napětím ztuhlá krev se brzy znova rozeběhla do celého těla, a byla daleko rychlejší a mnohem víc vroucí.

Vlna vzteku se ve mě zvedla, popadla jsem talíř a chtěla s ním prásknout o zem, jenže cosi v mém nitru mě zastavilo. Byla to jedna z věcí, na kterou byla máma tolik pyšná a mně se jako malé tolik líbila.

Položila jsem talíř zpět na tác a zhluboka se nadechla. Proč je tady? To si myslí, že mu skočím do náruče, když přede mě postaví věc mé rodiny?

Nikdy nevylezu. Ať si řve, jak chce. Ať klidně prosí na kolenou. Já nikdy nevylezu. Ať si zkusí mě tahat násilím, trápit mě hladem. Já se budu bránit.