LIFE IN CHAOS

40. kapitola

"Myslel jsem, že se ti budou líbit," řekl a rukou si projel ten zbyteček vlasů, co mu zůstal na hlavě.

Uštěpačně jsem se uchechtla a stále sledovala dění za francouzským oknem. Začínal padat sníh a denní světlo nás pomalu opouštělo.

"Jsi hrozně paličatá," zakroutil nade mnou hlavou.

Jako bych já byla ten problém.

"Mám začít s tím, co jsi ty?" přimhouřila jsem oči a konečně se zadívala do jeho obličeje.

Byl stále stejně chladný. Byl chladný stejně jako všechen ten sníh a led okolo.

"Jak sis užila ty tři měsíce?" otevřel nové téma a já nad ním protočila očima. To snad nemyslí vážně! Opravdu se chce bavit jakobychom byli normální lidé a ne únosce s obětí?

"Čekáš, že ti odpovím?" pozvedla jsem jedno obočí. Měla jsem ho plné zuby.

On dlouze vydechl a zády se opřel do křesla. "Tvůj temperament je něco skvělýho, ale nemohla by jsi se pro jedenkrát zklidnit a mluvit se mnou normálně?"

Jeho hlas byl hlubší. Hrubší. Začínaly mu pomalu ale jistě praskat nervy.

"не сердись на зеркало, если у тебя кривой рот," řekla jsem povýšeně. Nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu.

Ruská přísloví. Slýchávala jsem je denně.

"Ale já se k tobě snažím chovat slušně," řekl netrpělivě. Že by věděl, co jsem řekla?

"To jsem viděla," zasyčela jsem a opět od něj odpoutala pohled na sněhobílou krajinu. Začínal se zvedat vítr.

"S Elizabeth to nic nebylo. Skončil jsem s ní," řekl po chvíli ticha.

"Neptala jsem se."

"Tak mi řekni, co mám udělat, aby jsi se se mnou normálně bavila."

"Pustit mě domů!" vyjela jsem na něj. "Nic už teď nespravíš. Pusť mě domů, a pak mě třeba pozvi na kafe."

"Jako bys na něj přišla," uchechtnul se uštěpačně. Alespoň si nedělal naděje.

"No právě."

"Nikam tě nepustím," řekl rozhodně.

"Budeš muset. Za měsíc se mám vrátit do Londýna, jinak mě budou hledat," mykla jsem rameny.

"Stejně nás nemají šanci najít. Budeš tady tak dlouho, dokud budeš stejně paličatá a umíněná," řekl a zvedl se z křesla.

"Tak to sis na to neměl vybrat holku z východní Evropy," křikla jsem na něj. "Nepleť si tohle s 365dny, takhle to na tomhle světě nefunguje!"

"V mém světě ano. A je jen má dobrá vůle, že ti trpím ty tvoje hysterický výlevy," zavrčel a zmizel.

Po několika okamžicích jsem zaslechla bouchnutí dveří ložnice.

Zády jsem se více zabořila do křesla a objala se kolem paží. Venku začínala zuřit pěkná vychřice a já měla sto chutí ji celou prospat.

~~~

Probudila jsem se o něco málo po poledni. Stále schoulená v křesle. Jenže, když jsem se podívala na hodiny, které oznamovaly čas oběda, zjistila jsem, že venku je porádné šero.

Bylo to jako bych spíš měla jít znovu spát, než, že už by byla půlka dne pryč.

Byla jsem zakryta huňatou dekou, která tu před tím nebyla. Rychle jsem ji ze sebe skopla a chodidla položila na vyhřívanou podlahu.

Nestojím o žádné další milodary. A už vůbec ne od něj.

V celém domě byl klid. Až moc velký na to, že jsem tu nebyla zcela sama.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se. Co tu mám dělat?

Z ničeho nic se mi v žaludku ozvalo kručení. Ukrutný hlad dal o sobě znát a mně nezbývalo nic jiného, než se vydat do kuchyně pro nějaké jídlo.

Nos jsem strčila do plné ledničky a přemítala nad tím, co bych mohla sníst. Nejradši bych snědla všechno, aby na něj nic nezbylo.

Nejdřív jsem si chtěla vzít něco malého. Jogurt nebo tak, jenže jsem potřebovala nějaké pořádné jídlo, a tak mi nezbývalo nic jiného, než něco uvařit. Vytáhla jsem tedy ingredience na pirohy.

Vaření mi nikdy moc nešlo, i když jsem se snažila, jak chtěla. Ovšem pečení to byla jiná. To mě dokonce i bavilo. Buchty, koláčky. Možná to bylo proto, že jsem byla už od narození curkomil.

Jenže buchty na oběd jíst nemůžete, alespoň ne každý den, a tak jsem se nakonec musela spokojit s tím, že dokážu usmažit na pánvi maso. Avšak pirohy byly pro mou rodinu něco jako krocan na díkůvzdání. Musela jsem se je prostě naučit.

A nikdy nezapomenu na to, když jsme se s mamkou hádaly o náplni. Vždycky mě hubovala, že to dělám spatně, že to spálím a podobně. Lezlo mi to hrozně na nervy. Nenáviděla jsem společné vaření, nebo vaření, když byli rodiče doma obecně. Vždycky měli plnou hubu keců, jak se to má dělat.

Konečně jsem si mohla udělat pirohy podle sebe, sama a v klidu. A byla jsem za to ráda.

...

Neměla bych to dělat.

Přešlapovala jsem v kuchyni a na talíři chládla porce pirohů. Svoji už jsem dávno snědla, jenže mi zbylo ještě na jednu.

Měla bych být víc sobecká a schovat si je na večeři, jenže moje dobrá mysl mi nedala pokoj. Stejně by večer už nebyly dobrý.

Popadla jsem tedy talíř a rozhodla se s ním vydat nahoru do ložnice, kde by měl být ten otrapa. Konečně alespoň nebude jediný, kdo dělá milodary a nosí jídlo do postele.

Otevřela jsem tiše dveře a spatřila ho ležet na posteli, zády ke mně. Asi nejsem jediná, kdo si dneska přispal. Čím to ale je? Že by tím počasím?

Přešla jsem k jeho části postele a položila talíř na noční stolek. Až se vzbudí, tak si to sní. Budit se mi ho nechtělo, protože jsem nechtěla zase poslouchat ty dokola opakující se žvásty.

Přesla jsem ke kufru s mými věcmi začala hledat telefon. Před jeho příjezdem jsem si ho schovala do kufru s tím, že by ho tam nehledal. Jenže nejspíš ano, jelikož tam nebyl. Určitě mi musel prohledat všechny věci.

To mu tak budu věřit, že nevěděl, kde mam pyžamo, když jsem ho měla ihned nahoře.

A co jsem čekala, že mu to nebude divný, že jsem tu bez telefonu?

Už jsem chtěla opustit místnost, když jsem zaslechla, jak se převaluje. Můj krok se zpomalil a já bedlivě naslouchala, jestli se třeba nevzbudil. Proč nejdu dál?

"Tys mi udělala jídlo?" zachraptěl rozespale. Měl tak hezký hlas.

"Ne, to se válelo venku ve sněhu," odvětila jsem ironicky a otočila se na něj s rukama založenýma na hrudi.

Proč jsem prostě neodešla?

"Co to je?" zeptal se a talíř si položil k sobě do klína.

"Rodinná specialita, pierogy," řekla jsem ostře.

Jeden si vzal do rukou, jenže když si chtěl kousnout, zastavil se. "Naplivala jsi do toho?" podíval se na mě nedůvěřivým pohledem.

Překvapením jsem povytáhla obočí nahoru. Že jsem to neudělala. Měla bych lepší pocit. "Zasloužil by sis to, ale ne," s tím jsem konečně opustila onen pokoj hrůzy.