LIFE IN CHAOS

6. kapitola

,,Má přítelkyně trpí silnou formou schizofrenie a nechce brát prášky, můžete jet dál," promluvil ten hlas, který se mnou prvně mluvil.

,,Měl byste ji zavést do léčebny. Na takové lidi není nikdo zvědavej," pověděl ten muž a prohlédl si mě znechuceným pohledem.

Šlápl na plyn a rozjel se.

,,To není pravda! Zastavte!" začala jsem se dožadovat pomoci. Zrak mi zastřely přicházející slzy beznaděje, které se řinuly po studených tvářích.

Co jsem mohla čekat? Špinavá holka v pyžamu, která ječí jako hysterka.

,,Pojď, ať nám neprochladneš," řekl ten hlas a začal mě táhnou dozadu.
Otočila jsem se na toho muže, co mě chytil. Konečně jsem si mohla prohlédnout svého věznitele, a pak popsat policii jak vypadá.

Spatřila jsem muže s hnědými vlasy a temně modrýma očima. Čelisti měl ostře řezané.

Byl o něco vyšší než já a taky silnější.
Chvíli jsem na něj zaraženě koukala, byl zajímavý.

Držel mě ale pevně, takže jakékoliv kopání a máchání rukama mi bylo k ničemu.

,,Jste zrůda!" křičela jsem mu do ucha a vzpouzela se.

,,Buď zticha," řekl lhostejně.

,,Jsi zrůda! Všichni jste zrůdy! Nikdy vám nezaplatí!" křičela jsem dál.
On mi však po chvíli zakryl rukou v rukavici ústa, takže jsem se jen nechala vláčet zpět k budově. Slzy co mi tekly po tvářích se zarážely o jeho kožené rukavice.

Moje naděje na to, že jim uteču byla marná.

Akorát jsem si to zhoršila.

Došli jsme k ostatním mužům a on mi konečně sundal ruku z úst. Už jsem neměla sílu cokoliv křičet, a tak jsem se o něj nepřítomně opřela.

Bolely mě nohy a klepala jsem se zimou. Chtěla jsem být doma. Něco si od těch mužů vzal, a pak jsem cítila jen drobné štípnutí. Vše se náhle propadlo do tmy a já nevěděla, co se děje.

~~~

Do očí mi zasvitly ranní sluneční paprsky. Otočila jsem se na druhou stranu a přikryla se více peřinou. Nasála jsem vůni čistě vypraných peřin, když jsem si najednou uvědomila, co se stalo. Rychle jsem se posadila a zjistila, že jsem v nějaké úplně jiné místnosti. Tato byla čistá a vybílená. Byl tu noční stolek, křeslo, skříň a koupelna. To bylo vše.

Voněla jsem. Po špíně ze včerejška nebylo ani stopy. Jen nohy jsem měla stále poškrábané. Cosi se mi ozvalo v žaludku, takový divný pocit, že mě někdo umyl a převléknul. Nebylo mi to ani trochu příjemné. Spíš mi po zádech přeběhl mráz.

Vstala jsem a přiběhla k oknu. Bylo zamřížované, ale výhled z něj byl zcela jiný. Zahrada byla menší a vzadu za lesem se tyčily zasněžené hory.
Kde to sakra jsem?

Přešla jsem k bílým dveřím a chtěla je otevřít, ale marně. Zamčené. Zase...
Naposledy jsem s nimi zalomcovala a bouchla do jich, ale stále se nehnuly.
Naštvaně jsem vydechla a posadila se na postel.

Alespoň už nejsem přivázaná k židli v nějaké špeluňce.

Jak mě to jen odvezli?

Posledním kouskem duše jsem doufala, že jsem stále v Londýně a nebo alespoň v Anglii. I když s oným pohledem na silně zasněžené hory mě tato naděje opouštěla.

Najednou jsem periferním viděním zahlédla něco na nočním stolku.
Byla to snídaně, a docela veliká.
Přisedla jsem si blíže a spatřila na táce ležet vzkaz.