LIFE IN CHAOS

8. kapitola

Bylo něco málo po obědě, když se dveře rozletěly a v nich se objevila Sarah s plnýma rukama tašek. Mých cestovních tašek.

Rozešla jsem se k ní a tašky si od ní přebrala.

,,To jsou moje věci," pronesla jsem překvapeně.

,,Jistě, že jsou," ušklíbla se.

,,Neměly tu být už včera večer?"

,,Ta bláznivá ženská zdržela R- zdržela nás až do noci," řekla a já se na ní pochybovačně otočila.

,,Kdo R-? A jaká bláznivá ženská?" zeptala jsem se jí narovinu.

,,Údajně nějaká ženská jmenující se Samanta, která je posedlá tím, aby ti bylo v Argentině dobře."

V tu chvíli jsem si opravdu oddechla, že je Samanta v pořádku a živá.

,,A dál?" ptala jsem se

,,Co dál?" zeptala se nechápavě a nakrabatila obočí.

,,Kdo je R-?" zopakovala jsem svůj dotaz.

,,Nikdo. O tom s tebou mám zakázané mluvit."

,,Jo tak zakázané. Aha. A jmenuješ se vůbec tedy Sarah? Nebo to je taky vládní tajemství?" zeptala jsem se.

Přestávala jsem si být jistá, zda mám té holce vůbec věřit nos mezi očima.

,,Ne, a říci ti to taky nemůžu," odvětila a začala se otáček ke mně zády.

,,Takže náš pan věznitel se zdržel proto, že mi scháněl věci do mé zlaté klícky a kvůli tomu mi nedonesl večeři," prohlásila jsem to jako hotovou věc do éteru.

Údajná Sarah se zarazila, a pak se na mě hbitě ohlédla.

,,Ne, že to někde cekneš. Pak bys tady musela trpět jen jeho,'' ukázala na mě výhružně prstem.

Měla pravdu. Střídali se tu jen oni dva a při představě, že by tu byl jen on, mi nebylo dobře. ,,Klid, prudičko,"
usmála jsem se na ni a dala její smrtící prst dolů. Ještě by mi vypíchla oko.

,,Buď ráda, že jsi tady. Jiní lidé končí ve sklepě," pohrozila.

,,Tam jsem začala,'' ušklíbla jsem se. ,,Děkuji ti, že jsi mi přinesla věci. Teď bych si je ráda vybalila."

,,Bav se," řekla a zmizela jako pára nad hrncem.

A já tak měla klid na to si to tu alespoň trochu zařídit.

Otevřela jsem první cestovku a objevila vzkaz ležíci na oblečení.

Snad jste spokojená, slečno. Bohužel, žiletky Vám dodat nemůžeme. Nejsme si zcela jisti Vaší způsobilostí.

Takže si ani nohy oholit nemůžu. To tu mám žít jako opice? Ale tak ber to jako benefit, že. Míň práce a mé chlupy mě otravovat nebudou. To spíš, aby nosiče jídla nepohoršovaly.

Když jsem měla vše hotové, už jsem jen čekala na muže, co mi donese večeři. Chtěla jsem se ho zeptat, jak dlouho by trvalo, než bych dostala možnost volného pohybu, ale neukázal se.

Místo něj se za dveřmi objevila jeho kolegyňka. Snažila jsem se jí zeptat, zda to ví.

,,Nevím, a i kdybych to věděla, nemohla bych ti to říct," mykla rameny. Všechno mi tu tají. Buď mě zasvěťte do plánu, nebo mě vysaďte v lese.

Takže jsem dost podstatnou část noci, možná skoro celou, proseděla naštvaná na posteli. Když ho potřebuju, tak se neukáže. 
Parchant.

Čekala jsem ráno, že se objeví, ale zase nic. Znovu se objevila bloncka.

,,Už víš, kde je?" zeptala jsem se.
Ona se na mě zadívala pohledem, jestli to myslím vážně.

,,No jo, no jo, nemůžeš mi to říct a víš alespoň, kdy se vrátí?"

,,A co ti na tom tak záleží?" ušklíbla se.
,,Potřebuju s ním vyřešit soukromé věci," věnovala jsem jí velice důležitý pohled.

Ona se zvonivě rozesmála a na chvíli pohledem zamířila k podlaze. ,,Měl by se vrátit do dvou dnů. Vrátil se totiž, nejspíš do Londýna," řekla o něco tišeji, když se dosmála a věnovala mi opět pohled.

,,A to jsi mi nemohla říct hned?" usmála jsem se na ni.

,,Nepotřebuješ ještě něco?" změnila tón hlasu i téma rozhovoru.

,,Nudím se tu."

,,A co já s tím?" řekla a vložila si ruce do kapes.

,,Ptala jsi se, jestli něco nepotřebuju, takže bych od tebe chtěla přinést nějakou věc, která mě zabaví na dobu alespoň dvou dnů," naporoučela jsem si a Sarah se s protočením očí vytratila.

Ani se nezeptala, jestli to je vše.
Po chvíli se však vrátila s knihou v ruce. Byla to spíš bichle.

,,To počítáte, že tu budu tak dlouho?" otázala jsem se a ukázala na knihu.

,,To aby jsi se nenudila," ušklíbla se a znovu odešla. A mně tak zbylo jen začít číst.

Nebyla jsem zrovna silný čtenář, ale bylo to furt lepší, než hledět neustále z okna.

~~~
Po nocích jsem nemohla spát. Nebyla jsem unavená, a když ano, zdály se mi opravdu hloupé sny.

Potřebovala bych ven. Na vzduch.
Když už uběhly dva dny a na hodinách nastala třetí hodina ranní, zaslechla jsem venku auto. Přistoupila jsem k oknu a hleděla ven.

Z černého auta vystoupil muž vysoké postavy. Nebylo ho moc dobře vidět, ale v měsíčním světle jsem rozpoznala svého věznitele a nebo mám snad říct pana R?

Vydal se rychlou chůzí do domu, a pak už se neobjevil.

Mohl v tom Londýně zůstat.

Odtáhla jsem se od okna a zalezla zpět do postele. Rozsvítila jsem lampičku a popadla knihu.

Byla docela zajímavá, na to, že ten obal byl nic moc. Byly tu dvě hlavní postavy Zita a Nikolaj. Zita je svéhlavá obchodnička a Nikolaj je králem.

Zaslechla jsem kroky plížící se kolem mých dveří. Na chvíli se zastavily. Už jsem očekávala chrasot klíčů, ale nic se nestalo. Kroky odešly dál chodbou.

Asi si to rozmyslel.

Vykašlala jsem se na čtení knížky a radši se zachumlala do peřin pokoušejíc zamhouřit oči.