LIFE IN CHAOS

34. kapitola

,,Říkala jste, že nemáte žádné příbuzné, u kterých by jste mohla přebývat," zamračila se na mě zrzavá žena s rudou rtěnkou.

,,Prateta se vrátila z lázní a byla by ráda, kdybych k ní přijela na návštěvu," snažila jsem se ji přesvědčit.

,,Více jak tři měsíce byla v lázních?" pozvedla pochybovačně obočí.

,,Lékař jí navrhnul dlouhodobou léčebnou kůru. Má silnou osteoporózu. Nyní se vrátila na nějakou dobu domů," vysvětlila jsem.

,,Mohla byste nám tady na ní nechat kontakt? Kdyby jsme se Vám nemohli dovolat."

,,Zrovna dneska jsem si zapomněla telefon doma a z hlavy si číslo nepamatuji, ale dovolat byste se mi měli bez problému," přikývla jsem.

,,Dobře tedy, příští měsíc počítám s Vaším návratem. Dostavte se sem na stanici. O všem, co zjistíme Vás budeme informovat," usmála se jemně a konečně mě nechala jít.

Venku zase pršelo. Jako obvykle. Roztáhla jsem deštník a vydala se zpět domů.

Stejně jsem měla neblahý pocit, že mi zcela nevěří. Určitě něco tuší a já s tím nemůžu nic udělat.

Najednou vedle mě zastavilo stříbrné auto.

Na chvíli se mi zastavilo srdce, že je to on a přišel si pro mě dřív. Jenže během chvíle jsem si uvědomila, že je to policejní auto.

Otevřely se přední dveře a vykoukl na mě usměvavý policista snědé pleti.

,,Naskočte, nepůjdete přeci v tom dešti," zazubil se na mě a nechal mě si nastoupit.

Ocenila jsem to. Ještě bych nastydla.

,,Moc děkuji," usmála jsem se na něj a vystoupila z auta přímo u vchodu do domu.

Vystoupala jsem tu hromadu schodů a ocitla se v teple.

Konečně doma.

Vysvlékla jsem si kabát, když jsem si vzpomněla, že jsem si nevzala poštu.

Popadla jsem klíčky a jen ve svetříku seběhla zase dolů.

Přešla jsem ke schránce se svým příjmením a odemkla ji.

Vytáhla jsem z ní štos letáků a pak nějakou bílou obálku.

Nebyla nijak označena, a tak jsem ji otevřela rovnou na místě.

Vypadla na mě letenka. Jednosměrná přímo do Nevady.

Na sucho jsem polkla. Takže to myslí přeci jen vážně.

Zamkla jsem schránku a vrátila se domů, kde jsem si zalezla do vany.

Po chvíli se bytem opět ozval zvonek pevné linky a já pocítila zase tu nervozitu.

Vylezla jsem z vany a zabalila se do županu.

,,Ano?" vyhrkla jsem do sluchátka.

,,Lili?" ozval se na druhé straně ženský hlas.

,,Sam?" vyhrkla jsem s radostí. ,,Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?" spustila jsem.

,,V klidu, Lili. Nic se mi nestalo," řekla a já úlevně vydechla.

,,To je dobře. Ani nevíš, jak ráda tě slyším," usmála jsem se.

,,Ráda bych už byla doma," pověděla posmutněle.

,,Neboj, zítra přijdu," ujistila jsem ji. Avšak jsem se zadrhla, když jsem si uvědomila mou situaci.

,,Můžeš mi dát k telefonu Raphaela?'' zeptala jsem se ostýchavě.

,,Jistě," odvětila a následovala tiché zašramocení.

,,Snad jsem ti nechyběl," zasmál se do sluchátka a já se jemně usmála. Měl překrásný smích.

,,Myslím, že mi to nevěří," řekla jsem po chvíli.

,,Co?" řekl vážným hlasem.

,,Řekli mi, že se mnou pošlou hlídku do letadla a počkají, než se tam potkám se svou pratetou."

,,Co jsi jim všechno řekla?"

,,Nic, jen, že jedu za pratetou, která se vrátila z lázní. To je všechno, ani telefon jsem jim nedala," vysvětlila jsem.

,,Fajn. Někoho seženu, kdo tam na tebe bude čekat," ujistil mě.

,,A co Natasha?" zeptala jsem se zmateně. Přeci na mě měla čekat v letadle.

,,To si nedělej starosti. Všechno bude zařízené."

Posadila jsem se na zem a zády se opřela o stěnu a jen hleděla před sebe se sluchatkem stále u ucha.

,,Lili? Jsi tam?" zeptal se a na chvíli jsem snad zaslechla i záchvěv obav.

,,Jo," zašeptala jsem.

Na hodinách už odbývala jedenáctá hodina a já dneska vubec nic neudělala.

Pomalu se mi začínaly klížit oči.

,,Proč to děláš?" zašeptala jsem po několika minutách.

,,Protože tě nechci nechat jít."