Život Lilith připraví další zkoušku. Poté, co se odstěhovala od svých srdceryvně zarytých ruských rodičů bydlících na okraji Londýna, ji čeká potyčka s vymahači. Stane se obětí únosu a je za ní požadováno tučné výkupné, kvůli jejímu opileckému otci...
"Nevěděla jsem, že mi tentokrát opatříš lidi na to, aby mě oblékli," řekla jsem, když se objevil ve dveřích Raphael.
Nechal sem zavolat tři blonďaté vizážistky, co mi donesly nějaké šaty, šperky s botami a měly za úkol mě nalíčit. Nečekala jsem to, když se najednou zjevily u mě v koupelně, kde jsem si čistila zuby.
Raphael byl tajnůstkář. Nic mi o sobě neřekl, jenže tohle mi oznámit mohl. Alespoň abych nebyla tak mimo a ještě v pyžamu.
Co se týkalo dnešní noci. Spalo se mi docela dobře. Žádné osahávání ani nepříjemná věc, co vás tlačí do zadku.
"No, dnes na to nemám čas, tak jsem si opatřil náhradu," řekl a přistoupil o několik kroků blíže. Přitom si ještě zapínal manžetové knoflíčky na rukávech svého černého saka.
Už jsem byla skoro hotová, jen kolem mě ještě cupitaly s posledními detaily na make-upu. Vlasy jsem měla sepnuté do nízkého drdolu, který byl sepnut sponou osázenou diamanty. Líčení bylo jemné, formální. Šaty jakbysmet. Černé jako noc, zahalující vše, co má být skryté.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Opravdu formální," řekla jsem, když jsem si uhladila šaty přes můj podbřišek.
"Říkal jsem ti, že nechci, aby jsi poutala pozornost," řekl ledabyle a celou si mě prohlédl. "Tobě by slušel i pytel od brambor."
"To měla být lichotka, pane Ashere?" pozvedla jsem na něj obočí a na tváři mi pohrával hravý úšklebek.
"Nejspíše ano, slečno Novikovová," usmál se na mě a nabídl mi rámě. "Došel nám čas. Musíme vyrazit."
...
"Nezapomeň, co jsem ti říkal," sklonil se ke mně Raphael, když jsme se přibližovali ke vchodu do majestátní budovy.
Cesta sem byla náročná sama o sobě. Neustálé zatáčky a výmoly. A k tomu všemu se ještě přidal neodbytný Raphael se svými pravidly.
Nacházeli jsme se v jedné z těch luxusních čtvrtí v Americe. Ty které jsou plné firem a načančaných podniků.
"Nebavit se s cizími muži. Neprovokovat, nekoketovat, nedívat se na ně. Neurážet jejich manželky ani se na ně povýšeně mračit," řekla jsem otráveně. "Zapomněla jsem na něco?"
"Držet se v mé blízkosti, nebo u mé rodiny," dodal chladným hlasem. Již jsme se nacházeli vevnitř honosného domu. Teda, spíše vily.
Nikdy bych si nepomyslela, že se ocitnu v jedné z takových vil. S mým měsíčním platem jsem měla akorát na to se na ně koukat na internetu. A nyní stojím tady a kolem mě se pohybují hrůzu nahánějící lidé.
Vysocí muži se širokými rameny, kteří drží v ruce sklenku, v druhé ženu a baví se se svými oponenty. Na každém rohu stojí bodyguardi se zbraní u pasu připraveni kdykoliv zasáhnout.
Nervózně jsem polkla a natiskla se blíže k Raphaelovi. Bylo to tu horší, než na tom plese.
Tam se smály postarší ženy nahlas a byla tam uvolněná atmosféra. Tady byli všichni seriózní. Byla jsem si jistá, že jejich chabé úsměvy, za kterými schovávali kyselé obličeje, jsou jen zástěrka.
Ženy tu byly jen pro rozptýlení. Měly krásné róby, drahé šperky a odhalující výstřihy. Už vím, proč Raphael nechtěl nic odvážného. Nechtěl, abych si připadala jako výstavní úlovek. Stačilo, že jsem byla u něj zavřená. A co když jsem v tomto domě nebyla jediná unesená? Co když jsou tu i jiné ženy se stejným osudem?
"Opravdu ti to sluší," řekl Raphael tiše, snad aby ho nikdo neslyšel.
"Peníze sluší každému," řekla jsem s pohledem přeskakujícím po ženách v místnosti. Cítila jsem drahý chlast. Takový, který můj otec dostal darem a schovával si ho do vitríny. Sám na něj nikdy neměl, vždy ho dostal darem. A taky drahé doutníky.
"Bystrá myšlenka," řekl letmo. "Támhle je má sestra ,"pokynul hlavou k černovlásce sedící na pohovce, ,,budeš s ní dokud pro tebe nepřijdu."
"A to bude za jak dlouho?" otočila jsem se na něj.
"Dřív, než si myslíš. Hlavně nikam nechoď sama," řekl a vzápětí se ozval dívčí hlas.
"Ah můj bratr, přesný jako hodinky," usmála se na nás jeho sestra třímající v ruce sklenku červeného vína.
"Nerad chodím pozdě, to bys už mohla vědět. Takže si užijte večer," řekl Raphael a hbitě zmizel mezi mořem černých sak.
"Bratr je vytížený, snad sis už zvykla," mykla rameny a posadila se na pohovku.
"Ještě ne," řekla jsem tiše a nejistě.
"No každá si časem musí zvyknout. V této branži to jinak nejde," řekla a já se jí zahleděla do očí. Já v žádném plánu neměla si zvykat na nějaké vytížené chování.
Na jazyku se mi zformovala uštěpačná poznámka, avšak mě zarazil Raphaelův hlas. Radši jsem svou poznámkau spolkla a snažila si hledět svého.
"To tu jako budeš jen tak stát?" dívala se na mě žertovně Georgia.
"Ne," řekla jsem a posadila se vedle ní. Vůbec se mi to tady nelíbilo.
Ahoj, omlouvám se za odmlku, musela jsem se zregenerovat z lyžaku. Ne, jen jsme slavili poslední den trochu víc, než bychom měli a někteří si odvezli dvojku z chování... anyways mám jarňáky, takže bych mohla vymyslet něco jako, že by kapitoly mohly vycházet častěji. Kdyžtak mi můžete dát vědět, kdyby byl zájem. Užívejte víkend a seeya<3
