LIFE IN CHAOS

35. kapitola

,,Joe bude sedět vedle Vás, kdyby něco. Ale moc s ním nenavazujte kontakt, aby to nebylo podezřelé," obeznámil mě se situací jeden ze strážníků.

,,Dobře," zamumlala jsem a vydala se k odbavení zavazadel.

Zase jsem se vracela do toho nenáviděného prostředí. A to dobrovolně, v rámci možností.

Cesta letadlem byla snad to nejhorší, co mě potkalo.

Z jedné strany se na mě lepil nějaký obejda, který zapáchal jako surströmming a z druhé můj utajený dobrovod.

Protáhla jsem se kolem Joea a úmyslem odskočit si na záchod. To by jsem však nemohla zaregistrovat známou osobu.

,,Nat?" vyhrkla jsem na ženu, která seděla ve vedlejší řadě sedadel. Měla sice o něco kratší vlasy, ale dala bych ruku do ohně za to, že je to ona.

Joe se na mě zadíval podivným pohledem, a pak pohled nasměroval na Nat.

,,Co prosím?" pozvedla na mě nechápavě obočí.

,,Natasho...," zopakovala jsem.

Žena se na mě nechápavě usmála. ,,Nejspíš si mě s někým pletete," oznámila mi a já se na ní zamračila. ,,Jmenuji se Sarah," dodala a pohled nasměrovala na Joea, který z ní nespustil oči

Najednou mě to trklo. Sarah a Natasha. Zástěrka.

Pokývla jsem hlavou. ,,Pardon. Připoměla jste mi starou známou," usmála jsem se na ní a odešla na záchod.

Sedla jsem si na prkýnko a prohrábla si vlasy. Co když něco tuší? Co když ví, že nejedu za pratetou?

Těžce jsem vydechla a promnula si obličej. Prosím ať už je po všem.

Vrátila jsem se zpět na své místo a uvelebila se. Snažila jsem se usnou, jenže ty sedadla byla opravdu nepohodlná.

A tak jsem skoro celý let byla vzhůru a jen čuměla po spících cestujících.

Byla jsem opravdu zvědavá, jak to Raphael vyřešil.

~~~

Po několika dlouhých hodinách jsme konečně dorazili na letiště v Nevadě.

Rozhlédla jsem se okolo, avšak jsem neviděla nikoho, kdo by si měl pro mě přijít.

Došla jsem se svou "ochrankou" k zavazadlům a čekala na svůj kufr.

,,Zdrží se Vaše teta?" zeptal se mě nenápadně jeden z nich.

,,Měla by se každou chvíli objevit," odvětila jsem a doufala, že se ukáže, co nejdřív.

Posadila jsem se na židli v čekárně. Joe s Robertem se posadili o pár míst dál a dělali, že tu vlastně nejsou.

Cítila jsem se jako, kdybych pašovala drogy, nebo dělala nějakou jinou nelegální činnost.

,,Lilinko, jsi to ty?," ozval se za mnou ženský hlas. Otočila jsem se na postarší ženu s lehkým ruským přízvukem.

Ten si to teda umí zařídit.

,,Ahoj, teto," usmála jsem se na ni falešně a ona si mě vtáhla do objetí, které jsem jí trochu nemotorně vrátila.

,,Pane jo, ty jsi vyrostla. Málem bych tě ani nepoznala," zasmála se zvonivě. ,,Tak můžeme jet?" zeptala se a pohled upřela na můj kufr.

,,Samozřejmě," odvětila jsem a pohled nasměrovala na jednoho z policistů a přikývla.

Vzala jsem do ruky kufr a vydala se s tou ženou ven.

Nyní jsem měla od těch dvou pokoj, avšak mě čekal člověk, který byl daleko urputnější, než tihle dva dohromady.

Nasedla jsem s tou ženou do černého jeepu a vyjely jsme.

Chvíli bylo ticho, než se ta žena dala do řeči.

,,Pojedeme teď na hranice Nevady a Kalifornie. Do hor, kde je klid. Chvíli to potrvá, zatím se můžeš třeba prospat," řekla. Její hlas se změnil. Byl ostřeší a hrubší, najednou z ní nebyla ta hodná tetička, ale zaměstnanec toho proklatého únosce.

Jen jsem na to přikývla a opřela si hlavu a sklo. Věděla jsem, že neusnu. Necítila jsem se totiž natolik komfortně, abych tu v klidu usla. Seděla vedle mě přeci úplně cizí osoba a já k tomu jela přímou cestou zpět do vězení. Avšak protentokrát jsem se ocitla v Americe a ne v Londýně nebo Švýcarsku.