LIFE IN CHAOS

5. kapitola

Dlouhou dobu se pak nikdo neobjevil. Přemýšlela jsem zda bych se neměla už vyprostit z těch provazů, ale byl tu háček. Dveře byly zamčeny a já u sebe neměla nic čím bych je mohla otevřít.
Kéž bych měla u sebe alespoň tu pinetku, kterou jsem často nosívala u sebe.

Po chvíli jsem zaslechla však kroky a jakákoliv myšlenka na útěk, byla ta tam. Klíče začaly chrastit v zámku a dovnitř někdo vtrhl. Bylo to takové zbrklé vkročení do místnosti.

,,P-přinesl jsem Vám jídlo," zabreptal skřípající hlas. Znělo to jako chlapec, co si procházel pubertou a hlas se mu nepříjemně chvěl.

,,To Vám to tedy trvalo," zabručím. Nechtěla jsem být nepříjemná, ale konečně se objevil někdo, komu se v hlase neodrážela nadřazenost ale nervozita. Možná to byla má příležitost se odtud dostat.

,,Nejsem tu moc dlouho," vyhrkl.

,,Můžeš mě rozvázat?" zeptala jsem se. Třeba povolí jako ta ženská před tím.

,,To bych neměl. Máme to zakázané."

,,Proč, abych vás nenapadla mezitím co se budu lžíci šťourat v jídle?" spustila jsem.

,,Nemůžu Vás rozvázat," pověděl odhodlaně, ,,ale mohu Vás nakrmit."

,,No to si ze mě děláte legraci. Budete mě tady krmit jako dítě? Já nejsem neschopná, abych se nemohla najíst sama!" rozkřikla jsem se. Když to na něj nešlo v dobrém, zkusím to ve zlém.

Vypadá to, že se zarazil, jelikož dlouho nepromluvil.

,,Nebudete přece hladovět," řekl tiše.

,,Klidně. A teď zmiz, ty pakoši!"

,,Nekřičte na mě. Snažím se být k Vám ohleduplný," zvýšil trochu svůj mutující hlas.

,,Nikdo z vás na mě není ohleduplný. Unesli jste mě! Vypadni, ty mutujicí demente!"

,,Tohle si můžeš šeredně odskákat," řekl a dal se do rychlé chůze.

Zabouchl za sebou dveře a zmizel.
Vytočil se natolik, že zapomněl zamknout.

A to byla možná má poslední příležitost.

Začala jsem rychle lomcovat s rukama, abych se vyprostila z provazů. Milimetry, co jsem před tím získala mi velice pomohly, že jsem do pár minut byla volná.

Sundala jsem si pevně uvázaný šátek a rozhlédla se po místnosti. Byla tu chabě svítící žárovka visící ze stropu a v rohu místnosti nějaké krabice s harampádím.

Rychle jsem se rozběhla ke dveřím, nebyl čas se tím harampádím probírat. Nevěděla jsem, kdy by mohl někdo přijít.

Otevřela jsem dveře a vykoukla na šedivou chodbu.
Byl tu stejný chlad jako v předešlé místnosti. Na jedné straně chodba končila v podobě špatně namaltované zdi.

Vydala jsem se tedy na druhou stranu. Srdce mi bušilo až v krku a žaludek mi svíral nepříjemný pocit.

Nikde nikdo nebyl, a já se tak dostala až k nějakým tmavým schodům.
Nebyla tu ani ta chabě svítící žárovka. Vyšlapala jsem po schodech nahoru a narazila na nějakou stěnu. Povrch té stěny byl jemný, jako by to byly dveře. Byla tu tma a já se marně snažila nahmatat kliku.

Žádná tam nebyla.

Nemohla jsem do nich bouchnout, aby se rozletěly, jekoliž by to určitě někdo slyšel. A tak jsem do jich jen silně zatlačila. Najednou ve dveřích cosi cvaklo a ony se náhle povolily.