LIFE IN CHAOS

47. kapitola

Zanedlouho jsem vylezla z koupelny a zahleděla se na postel. Raphael spal. Vysvlékl si všechno oblečení. Jediné, co mu zůstalo bylo bílé spodní prádlo.

Přistoupila jsem blíže a lehla si na postel vedle něj. Dnes toho na něj muselo být také příliš. Přece jen, není zrovna dvakrát příjemné, když vám na hlavu míří zbraň.

Svůj pohled jsem upírala na strop a přemítala o dnešku. Vím, že bych to neměla dělat. Nestalo se nic závažněho, takže nějaké opožděné obavy byly k ničemu.

Otočila jsem se na Raphaela, který už tvrdě spal. Byl ke mně otočený čelem a jeho obličej byl uvolněný. O mnoho víc, než když byl vzhůru.

Po vrásce mezi obočím nebylo ani stopy a jeho dech byl klidný.

Vypadal tak nádherně. Přirovnala bych ho k anděli, jenže když si záhy vzpomenu, co jsem kvůli němu zažila, přirovnala bych ho duší k ďáblu.

Stejně jako mého otce. To byl jiný druh parchanta, než Raphael. Měl duši tak černou a prolezlou hříchy, že by ho nikdy na světě nedokázal spasit.

Byl to hnusák. A matka s ním byla za jedno, protože se ho bála. Byla stejný slaboch jako on.

Na krajíčku se mi objevily první slzy. Zhluboka jsem se nadechla a sevřela pevně víčka. Nechtěla jsem brečet. Hlavně jsem nechtěla brečet kvůli mé rodině...

Otevřela jsem oči a opět se podívala na Raphaela. Pomalu a tiše jsem se k němu přiblížila a přitiskla se k jeho holým zádům.

Svou ruku jsem přehodila okolo jeho pasu a tvář položila na jeho horkou kůži.

Ozvalo se zamručení a lehce se zachvěl. Nic jiného se však nestalo a já tak s neklidnými myšlenkami zavřela oči doufajíc, že co nejrychleji usnu.

...

Ozval se zvuk zvonku. Zvonku, který se rozezněl pokaždé, když nás někdo navštívil. Zaslechla jsem cupitání podpatků. To má matka. Vždy, když někoho očekávala, vytáhla své červené lesklé boty. Oblékla si jedny z krásných šatů, ovšem to bylo vždy sporné. Má máma měla vždy vkus na staromódní věci. Možná proto si vzala mého otce.

Dveře se otevřely a já zaslechla rozzuřený dupot. Blížil se ke mně a zanedlouho se k tomu přidalo i hlasité funění. Záhy jsem u vchodu do obýváku spatřila otce. Kravatu měl povolenou a místo krásně naškrobené košile na něm vysela zmačkaná opraná látka. Vypadal mrzutě. Ostatně jako vždycky.

Ohlédla jsem se za něj do chodby, ale po matce nezbylo nic, ani stopa. Že by šla nahoru a já si přes otcovo funění nevšimla klapání jejích podpatků?

Avšak najednou jsem zaslechla její hlas z kuchyně. Telefonovala s kamarádkou, to také dělala velice často a mně to lezlo nesnesitelně na nervy. Vždy se bavily přehnaně nahlas a o totálních hloupostech. Pilo mi to krev.

Můj otec se zjevil záhy přede mnou a já vzhlédla k jeho neoholenému obličeji. Na tváři mu pohrával nechutný úšklebek a mě docvaklo na co myslí.

"Prosím," šeptla jsem. Chtěla jsem na něj křičet, ale můj jazyk jako by byl zaklíněn za mými zuby.

Hrubou rukou se natáhl po mém obličeji a přizvedl mi hlavu, poté si začal rozepínat pásek u kalhot. Byla jsem celá zkoprnělá, jen jsem sledovala jeho počínání. Za zády jsem slyšela uši rvoucí smích. Po tváři mi začaly stékat slzy.

Pásek se mu ocitl v ruce. "Užijeme si. Stejně jako, když jsi byla malá a neposlušná," řekl hrubě a páskem uhodil na pohovku, přímo vedle mě.

"Ne! Prosím, už ne," konečně má ústa povolila a já mohla křičet. Ruce jsem přemístila nad sebe v sebeobraně. Jenže jeho ruce chytly ty mé a nehodlaly je ani za nic pustit. "Nech toho! Přestaň!" křičela jsem dál.

Jenže jsem ucítila další dotyk. Ten však nepatřil otci. Onen dotyk byl nejdřív jemný, poté jsem ho cítila víc. Kolem mých paží byly obmotány něčí ruce a lehce semnou třásly.

"Lili."
Vzhlédla jsem a před sebou už neviděla mého otce, ale vyplašeného Raphaela. Srdce mi bušilo jako o závod a můj dech nabral na obrátkách. Raphael se nade mnou skláněl a v jeho očích bylo cosi podivného. Ve tváři měl strach.

To jsem u něj ještě neviděla. A překvapilo mě to.

"Hrozně jsi křičela," vysvětlil a pustil mě.

"Jen noční můra," šeptla jsem a zády se opřela o pelest postele.

"O čem byla?" ptal se se zájmem. Sám se přitom opřel také o pelest vedle mě.

"O otci," řekla jsem nepřítomně. Stále jsem to měla před očima. A to ještě nebyla ta nejhorší noční můra, co se mi o něm zdála.

Raphael byl ticho. Jen jeho starostlivým pohledem mě pozoroval. Po chvíli ticha krátce pohnul rukou. Myslela jsem, že to byl jen obyčejný tik. Jenže pak ruku zvedl.

Nejspíš si nebyl jistý svým činem, jelikož se jeho ruka lehce zachvěla. Vypadalo to, jako by mi ji nabízel. Jako by chtěl, abych ho za ní chytila. Má ruka se zvedla a s lehkým zaváháním jsem vložila ruku do té jeho. Naše prsty se propletly a ruce do sebe zapadly jako puzzle.

"Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím," broukla jsem. Raphael se na mě nechápavě zamračil, ale já pohled stále upírala na naše ruce.

"Byla jsem u nich v ten den, co jste mě unesli," pokračovala jsem. Cítila jsem, jak se Raphael napnul. Samotnému asi nebyla příjemná situace, že mě unesl a já tu teď musím být. "Chtěl mě znásilnit," šeptla jsem.

Raphaelův stisk se zesílil a jeho napětí ve svalech zvýšilo. "Cože?" zamračil se. Jeho hlas zněl opět hrubě a chladně. 

"Už ho nikdy nechci vidět," řekla jsem a cítila napětí v hlase. Chtělo se mi zase brečet. Hodně brečet. Nejradši bych si vybrečela duši, jen abych zapomněla.

Raphael si mě něžně přitáhnul blíže a přehodil přes má ramena ruku a pěvně mě obejmul. "Neboj, už ho neuvidíš," řekl tiše a přitiskl ústa na temeno mé hlavy. Mé srdce stále bušilo, ale už ne ze strachu. Tedy možná ne. Nebyla jsem si jistá smyslem jeho slov. Ale tak nějak jsem mu věřila a nechala se svírat v jeho objetí a nechat spočinout mou hlavu na jeho nahé hrudi. 

Oči se mi začaly zavírat, ale stále jsem mohla cítit napětí, které v Raphaelovi kolovalo.