"Dobrá, tak to bychom měli," vydechla zrzavá žena, která vytáhla z tiskárny kopii papírů, kterou mi nechala vystavit. "Máš tam neurologickou poruchu s podezřením na schizofrenii. Zatím je to v začátcích, takže nemůžeme moc určovat. Nedá se vyloučit hospitalizace v léčebně. Osoba trpí přeludy, výkyvy nálad, úzkostí. Vše se projevilo po večírku na oslavě tetiných narozenin."
Já jen na ní zírala, a pak se s pohledem přesunula k Raphaelovi, který se na zrzku usmíval. To jako opravu?
"Kdyby jsi cokoli potřeboval, Raphaeli, stačí mi zavolat," usmála se na něj široce a podala mu ten kus papíru.
Raphael jí poděkoval a chytil mě za ruku. "Seš si jistý, že je dobrý nápad ze mě dělat blázna?" zamračila jsem se na něj nedůvěřivě, když jsme vyšli na ulici.
"Neboj, nedělám to poprvé. Jakmile máš razítko, sežerou ti to i s navijákem," ušklíbl se a otevřel dveře.
"A to pak můžeš v noci klidně spát?" zeptala jsem se, když se posadil za volant.
"Když v tom vyrosteš," myknul rameny, "usínala by si špatně, kdyby jsi udělala něco dobrého," zasmál se a nastartoval.
To jak musí být člověk zkažený, že usíná se všemi těmi hnusy a lehkým srdcem? Není to na něm vidět. Jako by ho to, že unáší nevinnou holku, seká lidem prsty a má zbraně v šuplíku, vůbec netížilo.
"Sakra," zavrčel a já mu věnovala zmatený pohled. "Musíme zajet na benzínku."
Sklopila jsem svůj pohled na tachometr a na ukazatel benzínu, který se pomalu blížil k písmenu E.
Super, alespoň se podívám na benzínu, než ze mě udělají blázna, co si jen vymýšlí. Bude to taková potupa snášet ty jejich pohledy. Ty jejich dotěrné otázky. A vědět, že vše, co jsem řekla byla pravda. A za tím vším bude stát Raphael s úšklebkem na rtech tahající za nitky, jako bych byla pouhá hloupá loutka na jevišti.
"Uvolni se," ozval se a svou ruku položil na mé stehno. Jeho prsty byly studené, ale jeho dlaně příjemně teplé. Byl kombinací ohně a ledu. Chvíli chladný a odtažitý, chvíli vášnivý a vznětlivý.
Mohl být sněhovou bouří, při které vám zmrzne srdce. Nebo požárem, který promění vše, co milujete, na popel.
Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Stejně chladný jako jeho modré oči, když byl naštvaný. Chtěla jsem jeho ruku tak moc setřást. Odtáhnout se, nebo dokonce vyskočit za jízdy z auta. Jenže jsem nechtěla dělat rozruch. Nějak jsem na to už neměla energii ani odvahu. Vše co ve mě bylo a chtělo na svobodu a chtělo bojovat zůstalo nejspíš v koupelně v Nevadě. Řeklo hasta la vista a nechalo se spláchnout do záchodu.
Raphael zastavil na benzínové pumpě. Bylo tu docela rušno. V obchodě byla fronta a auta se zde střídala jako na běžícím páse.
Raphael se ke mně otočil a s pevným pohledem mi div nepropálil díru do duše. "Ani se nehni. A nedělej hlouposti," řekl varovně a vystoupil z auta.
Jako bych měla ještě sílu utíkat...
Otráveně jsem vydechla a opřela se více do sedačky. Pohledem jsem se zadívala do zpětného zrcátka a všimla si povědomého auta. Bylo to auto těch chlapů, kteří mi dělali ochránce. Zrovna k onu autu přicházeli dva a bavili se spolu. Toho druhého jsem neznala, ale ten první, s koblihou v ruce a kafem v druhé, byl Joe.
Ohlédla jsem se po Raphaelovi, který si to už mířil dovnitř benzínky. Zkusila jsem otevřít dveře, ale ty byly zamknuté. Zkusila jsem tedy zaklepat na okýnko, nebo ho otevřít, ale nic. Byli moc daleko na to, aby slyšeli klepání, nebo křik.
Otočila jsem se tedy na palubní desku a zrak mi padl na volant. Zkontrolovala jsem, kde stojí Raphael. Už se pomalu blížil na řadu.
Tohle mě bude stát krk, jestli se to nepovede...
Natáhla jsem se po volantu a dlouze zmáčkla klakson. Přes celou benzínku se ozval hlasitý zvuk a všichni otočili svůj zrak na auto, ve kterém jsem seděla.
Otočila jsem se zpět k stříbrnému autu a zaklepala na okýnko. V Joeově obličeji se mihl překvapený pohled. Věděla jsem, že mě poznal. Ukázala jsem prstem ke dveřím prodejny, abych mu dala najevo, že tu nejsem sama. Oba dva si nastoupili do auta a já se otočila zpět. Rychle jsem vyhrabala z kabelky rtěnku a stáhla si zrcátko dolů.
Během vteřiny jsem zahlédla Raphaela, jak si to rázuje zpět k autu a u toho se ohlíží po všech okolo.
"Co jako kurva děláš?!" řekl vytočeně a posadil se do auta.
"Upadla mi rtěnka na zem. Zvedla jsem ji a přitom omylem zavadila o volant, promiň," usmála jsem se nevinně a rtěnku přiložila na rty.
"Nechápu, proč si maluješ rty, když ti tu rtěnku stejně rozmažu," ušklíbl se a naklonil se blíže. Nejspíš mi to sežral i s navijákem.
Polibek jsem mu opětovala a ucítila jeho ruku na mém stehně. "Měli bychom jet, než na nás někdo začne troubit," usmála jsem se a usadila se zpět na své místo.
"To máš pravdu. V posteli to bude lepší, než v autě na pumpě," zasmál se a rozjel se pryč.
Můj zrak se opět vrátil ke zpětnému zrcátku a skrz něj jsem sledovala auto, které se rozjelo za námi. "Chceš jet rovnou domů nebo se chceš ještě někde stavit?" ohlédla jsem se po Raphaelovi.
"Ne, ty snad jo?" zvedl tázavě obočí, ale svůj zrak stále upíral na silnici před námi.
"Možná...," na chvíli jsem se odmlčela a zkousla si ret. "Věděla bych o jednom místě, kam bychom mohli zajet."
"Budeme tam sami?"
"Samozřejmě," zasmála jsem se jeho otázce a on spolu se mnou. Srdce mi bušilo jako splašené. Věděla jsem, že kdybychom jeli domů. Za bránou by mi už nikdo nepomohl.
...
Ahojky, tak co, mám tu někoho, kdo píše přijímačky?? Musím uznat, že dokážou být stresující. Sama jsem po prvním termínu brečela, že mám vše špatně, ale i tak jsem se dostala...Takže se dostanete určitě taky.
Jinak jsem chtěla dát vědět, že příběh se blíží ke konci a já čelím jednomu dilema, o kterém vám řeknu v brzké době.
Ještě bych chtěla poděkovat za aktivitu. Dneska příběh překročil 10k přečtení a dělá mi to obrovskou radost.
Snad se máte fajn
Seeya<3
ČTEŠ
LIFE IN CHAOS
RomanceŽivot Lilith připraví další zkoušku. Poté, co se odstěhovala od svých srdceryvně zarytých ruských rodičů bydlících na okraji Londýna, ji čeká potyčka s vymahači. Stane se obětí únosu a je za ní požadováno tučné výkupné, kvůli jejímu opileckému otci...
