LIFE IN CHAOS

37. kapitola

Vykoukla jsem opatrně z okna a spatřila dvě černá auta na příjezdové cestě.

Ztěžka jsem polkla a sledovala, jak vystupují jednotlivé postavy.

Poznala bych ho všude. Ta jeho chůze, styl jakým stál by ho prozradil vždy.

Najednou vytáhli z druhého auta drobnou postavu. Sam. Měla jsem ukrutnou potřebu se za nimi rozeběhnout a obejmout ji.

Vešli do domu a já tiše poslouchala nesrozumitelné rozhovory.

Zaslechla jsem kroky, které stoupaly po schodech. Rozbušilo se mi srdce. Nechtěla jsem ho vidět, možná jsem si to všechno přeci jen rozmyslela...

Chtěla jsem zamknout dveře do ložnice, jenže v nich nebyl klíč a tak jsem zaběhla do koupelny, kde k mému štěstí ten klíč byl.

Zamkla jsem se a přitiskla ucho ke dveřím. Ta osoba vešla dovnitř.

,,Lili?" ozval se jeho hlas a já jsem celá zamrzla. Slyšet ho naživo to bylo ještě horší.

Přeběhla jsem k vaně a rychle zapnula kohoutek se záměrem, že alespoň na chvíli oddálím naše setkání.

Zaslechla jsem klepání na dveře.

,,Koupu se!" křikla jsem a rukou jsem hrábla do vařící vody, avšak rychle jsem ji zase vytáhla a tiše zanadávala.

,,Lili, otevři ty dveře," řekl vážným hlasem.

,,Nemůžu," odvětila jsem.

Na nějakou dobu byl klid. Že by mě opravdu nechal na pokoji a odešel?

Jenže nebylo tomu tak. Po chvíli jsem zaslechla šramocení v zámku. Klíč, co v něm byl vypadl na zem a dveře se odemkly.

Sakra, sakra, sakra, sakra, sakra!

Dveře se otevřely a o futra se ležérně opíral Raphael.

Tak to nevyšlo.

,,Myslela sis, že se tady schováš?" pozvednul obočí a založil si ruce na hrudi.

Vydala jsem se tedy k němu.

,,Ne," oznámila jsem jednoduše a prošla kolem něj. ,,Kde je Samanta?" zeptala jsem se a najednou mě popadl za paži a přitáhl si blíž.

,,To máš ze mě takový strach?" promluvil a upíral na mě svůj pohled.

Za ty měsíce se nezměnil. Jeho pohled byl stejně tvrdý a neoblomný. Oči stále chladně modré. Jen jeho tmavé vlasy zmizely a vystřídal je sestřih na ježka.

Ah Bože, jak mu to pasovalo.

,,Z tebe?" pozvedla jsem jedno obočí a projela ho od hlavy až k patě. "To těžko," zasyčela jsem a vytrhla se mu.

,,Kde je?" začala jsem na novo.

,,Dole," mykl rameny a vydal se za mnou po schodech dolů.

,,Sam!" rozeběhla jsem se k ní a skočila jí kolem krku.

"Lil," vydechla mi do ramene.

Jenže jakmile jsem se odtáhla, všimla jsem si, že má svázané ruce.

,,Co to je? Rozvažte ji," vyhrkla jsem na jednoho z těch nabubřelých chlapů.

Ten se podíval pohledem na Raphaela a já se na něho taky otočila. ,,Udělej, co říká," řekl a ta gorila jí konečně rozvázala ruce.

,,Hrozně jsi mi chyběla," zašeptala Sam do mého ramene, když jsem jí znovu objala.

,,Ty mně taky," zašeptala jsem nazpátek.

,,Sam, teď pojede domů," řekl za nedlouho Raphael a uchopil mě něžně za ramena a odtáhl od ní.

Usmála jsem se na Samantu se slzami v očích.

,,Hrozně ti děkuju," zašeptala, když ji začali odvádět pryč.

Já jen beze slova přikývla. Vrátila jsem se zpět k tomu vězniteli jen pro pár krásných chvil, a pak ji už zase neuvidím.

Když zmizela za dveřmi, padl na mě smutek, že tu nejspíš zůstanu navždy.

,,Jsem rád, že jsi se vrátila," řekl a obejmul mě jednou rukou kolem ramen.

Vysmekla jsem se mu a zaběhla do ložnice, kde jsem se následně zabouchla ještě v koupelně.

Sjela jsem po dveřích až na zem a zabořila hlavu do dlaní.