LIFE IN CHAOS

44. kapitola

"To už odcházíš, Raphaeli?" ozval se mužský hlas mně zcela neznámý.

Cítila jsem, jak se Raphael napjal a jeho stisk zesílil. Oba jsme se ohlédli po tom muži, co nám zabránil v odchodu.

"Ano, mám ještě nějakou práci," odpověděl tím chladným tónem hlasu a narovnal se v zádech.

Muž přemístil svůj pohled na mou osobu, a poté na naše spojené ruce. "To je škoda, že jste se s Elizabeth rozešli. Tolik jsem tě chtěl vidět ve své rodině."

"Nechodili jsme spolu," opravil ho pevným hlasem Raphael. Takže tohle bude nejspíš otec Elizabeth. Zvláštní, čekala bych, že mu bude více podobná. "A jistě nejsi jediný, kdo by mě uvítal ve své rodině."

Koutkem oka jsem pohlédla na Raphaela. Vypadal daleko vyšší a majestátnější. Cítila jsem z něj chlad a sebevědomí. 

Ani bych se nedivila tomu, kdyby to byla opravdu pravda. Při našem příchodu se na nás nalepily pohledy ostatních, co tu byli. Museli moc dobře vědět, co je Raphael zač. Uhýbaly mu i pohledem z cesty, jako by na ně mohl seslat kletbu.

A pokud bych si k tomu připočetla i obrovské množství peněz a sídlo ve Švýcarsku, vyšel by mi dokonalý kandidát na zetě.

"Elis o tobě nezavřela pusu, bylo to tak otravné," zabručel otráveně a ruce si zastrčil do kapes. "Láme mi to srdce ji vidět smutnou. Odkopl si ji jako kus hadru."

"Takhle to tu chodí. Musí si zvykat."

"Odvážná to slova," řekl a vzápětí vytáhl zbraň, kterou namířil Raphaelovi do obličeje.

"A ještě odvážnější činy," pravil Raphael zcela klidně, jako by se mu to dělo každý den. To ve mně se zadrhnul dech. A všem okolo nejspíše taky, protože najednou měli všichni vytažené zbraně, kterými na sebe ukazovaly.

Atmosféra v místnosti zhoustla natolik, že by se dala krájet. Všichni po sobě házeli nedůvvěřivé pohledy. Čekali, kdo vystřelí jako první.

"Najednou už nemáš takové koule, co? Když ti na palici míří zbraň," uchechtl se onen muž.

"Nerad dělám unáhlené závěry," řekl klidně. Už mě nedržel za ruku, ale přistoupil o dva kroky blíže k muži. Ruce měl ležérně zastrčené v kapsách a svůj pohled upíral pouze na muže.

Pohledem jsem vypátrala Nat, která stála kousek od nás. Také měla v ruce zbraň, která směřovala na hlavu toho chlapa.

Naše pohledy se setkaly a já se snažila dát najevo otázku, kterou jsem měla na jazyku. Jak to hodlají vyřešit?

Plná místnost lidí se zbraněmi a uprostřed ní, my s holýma rukama. Srdce mi bušilo až v krku a adrenalin v žilách rostl.

"Víš, že to neskončí dobře, viď?" přimhouřil Raphael oči a na tváři se mu usadil krutý úšklebek, který nevěstil nic dobrého. Nikdy předtím jsem ho takhle neviděla. Naháněl mi svým způsobem strach.

Náhle ticho v místností prořízl dívčí křik. Všichni své pohledy přemístily na Elizabeth, za kterou stál muž celý v černém tisknoucí nůž k jejímu hrdlu. Stačil jediný moment a druhý muž v černém se zjevil za jejím otcem a připravil ho o zbraň, poté ho skopl k zemi.

"To vám to ale trvalo," řekl nevzrušeně Raphael, ale já na to hleděla jako blázen. Ostatní začali sklápět zbraně k zemi a muž v černém zatáhl toho chlapa na zemi za prořídlé vlasy.

"Se mnou se nežertuje, Marcusi," naklonil se k němu Raphael. "Dnes se mi nechce s tebou špinit. Víte, co máte dělat," pohlédl na své dva kumpány, kteří uchopili toho muže za paže.

"Co mu udělají?" vyhrkla jsem, když toho muže začali za doprovodu jeho křiku táhnout pryč. 

Raphael mě chytil za pas a začal mě tlačit ke dveřím. "Jedeme domů, tak, jak jsi chtěla," řekl rozhodně.

"Raphaeli," začala jsem se mu vzpouzet. Všichni okolo se dali zpět do řeči, nevšímajíc si nás. "Co mu udělají?!"

"Zaslouží si trest. Věděl moc dobře, co se stane, když to udělá," tlačil mě dál k východu.

"Zabijí ho?" vypálila jsem ze sebe. Opravdu ho chtějí zabít. Chce mít Raphael na rukou cizí krev?

"Ne, dají mu a jemu podobným výstrahu," řekl chladně a chytil mě za ruku. Dotáhnul mě až k autu, jenže já si stejně nechtěla nastoupit. Nelíbilo se mi, co se tu děje.

"Chci vědět jakou výstrahu!"

"Věř mi, nebude to hezký pohled. A teď zalez do toho auta," řekl hrubě a násilím mě strčil na zadní sedačku vozidla. Zabouchl za mnou dveře a sám si nastoupil z druhé strany.

"Co to bylo za večírek?" vyhrkla jsem a pozorovala jeho zachmuřený výraz ve tváři.

"Říkal jsem ti, že je lepší nepřitahovat pozornost. Teď víš proč," otočil svou hlavu ode mě a svůj pohled směřoval ven z auta.

Venku začínalo pršet a nás čekala dlouhá cesta zpátky do hor.