LIFE IN CHAOS

25. kapitola

Rozběhla jsem se přes trávník k zavřené bráňe a doufala, že je odemčená. Kdyby ne, musela bych se dát přes plot.

,,Lilith!" ozval se za mnou rozzuřený hlas.

Doběhla jsem k mohutné bráně a začala s ní lomcovat.

,,Notak, prosím," lomcovala jsem s klikou.

Mezery mezi sloupky byly moc úzké a já bych se jimi těžko procpala.

Otočila jsem se přes rameno a uviděla Raphaela s ohnivýma očima, jak si to ke mně rychlým krokem štráduje.

Zkoušela jsem se nohou zachytit o spoj a třeba nějak vyšplhat nahoru, ale plot byl tak vysoký a hladký, že se to nedalo.

A já ztratila naději, že bych se odsud mohla dostat. Kdo ví, jestli někdy vůbec.

Po tvářích se mi začaly kutálet horké slzy a já ze všech svých sil zkoušela bránu prolomit. Jenže držela více, než pevně.

,,Prosím," zašeptala jsem zkroušeně a několikrát uhodila rukou do kovových sloupků. Vypadaly jako vězení, vězení, ze kterého není úniku.

S hysterickým pláčem jsem se svezla k zemi a ještě jednou rukou držela kliku stisklou.

Z hrdla se mi vydraly vzlyky bezmoci a já se čelem opřela o studené tyče.

,,Lili," zašeptal hlas za mnou a silné ruce se ocitly na mých ramenech.

,,Ne," zašeptala jsem.

,,Pojď," snažil se mě odtáhnout.

,,Nesahej na mě!" zakřičela jsem z plných plic a do rukou vzala zbraň, která se válela po mém boku v trávě a namířila na jeho hlavu.

Postavil se a o dva kroky ustoupil.

,,Kde jsi to sebrala?" zeptal se překvapeně.

,,Už na mě nikdy nesahej," zasyčela jsem nabroušeně a dál se tiskla ke křídlu brány.

,,Lili, dej to pryč-."

,,Ne!" vykřikla jsem. Nebudu ho poslouchat podvolovat se mu. ,,Chci jít domů," řekla jsem s divně přiškrceným hlasem.

,,Nechtěla jsi ještě před pár hodinami, abych se tě dotýkal? Abych ti byl na blízku?" na chvilku přimhouřil oči.

Cítila jsem, jak se mi potí ruka, ve které svírám pistoli.

,,Dej to dolů a já to udělám," řekl a v očích mu zajiskřilo.

Myslí si, že mě přemluví takovýma nechutnostma.

,,Nemáš náhodou přítelkyni?" pozvedla jsem na něj jedno obočí a on se zarazil.

,,Cože?" nechápavě se zamračil.

,,Vidličky a nože! Kdo je ta tvoje Elizabeth, co?" vyjela jsem na něj. ,,Ta, se kterou jsi byl celej den," pravila jsem už o něco klidnějším tónem.

,,Nemyslím, že je dobrý to řešit teď," řekl.

,,A kdy jindy?"

,,Lili, nemáš šanci utéct. Můžeš mít klidně zbraň v ruce, ale neutečeš mi," začal se pomalu přibližovat a mně se rozklepala ruka.

Prostě to zmáčkni.

,,Nezastřelíš mě," čupnul si ke mně a mou ruku uchytil do té své. Hlaveň namířil přímo na své srdce a čekal, co udělám.

Mohla bych ho tak lehce zabít.

,,Neuděláš to, protože bys to udělala už dávno," mluvil zcela klidně, ,,protože bys mě musela opustit."

Zarýval se do mě tím jeho uhrančivým pohledem a já ztratila ponětí o tom, kdo vlastně jsem a jaké jsou mé zásady.

Vytrhl mi z rukou zbraň a schoval si ji k sobě. Mě pak vzal mě do náruče. Zprvu jsem se chtěla bránit, jenže jsem nevěděla ani pořádně, co se děje. Nedokázala jsem se mu bránit.

Odnesl mě zpět do postele, kde mě posadil. Čupnul si přede mě a uchopil něžně mé ruce.

,,Nechci, aby jsi mi pořád utíkala," zašeptal s vážným pohledem.

Nezmohla jsem se na nic, nevěděla jsem co dělat.

Je vůbec možné kvůli jinému člověku ztratit sebe sama?

Pustil mé ruce a přiblížil se k mému obličeji. Zády jsem si lehla do postele a on se nade mnou skláněl.

Dýchal mi teplý vzduch do obličeje a všechny mé hromony se začaly plašit.

,,Měla by ses svléknout," zešeptal v mé těsné blízkosti.

Došlo mi, že bych pro to udělala cokoliv.