Opinion | Harry Styles CZ

14. » Late Dinner

Ahojte! Snad se vám bude dnešní část líbit a konečně je dřív než po deseti dnech! Víc k tomu vám asi neřeknu, jen ať se bavíte při čtení a měla bych taky prosbu jestli byste nemohli zanechat komentář pod částí, věnuju vám všem pak nějakou kapitolu. Miluju vaše komentáře, ale teď jich hodně ubylo :)))

Užijte si čtení, Klárka<3

______________________________

Hned po skončení pozdního obědu jsem okamžitě vystartovala z restaurace pryč. Nechtěla jsem vidět jeho obličej už nikdy víc. Rozrazila jsem vchodově dveře a omylem ťukla ramenem do cizince.
"Pardon," omluvila jsem se a rozhlédla se kolem. Nevěděla jsem jestli jít doprava nebo doleva. Věděla jsem, že za mnou co nejdřív přijde matka nebo Joe, proto jsem se rychle otočila doprava a pokračovala tím směrem.

Až jsem byla dostatečně daleko, zpomalila jsem a pořádně se rozhlédla kde jsem. Byla jsem v části města, která byla pravděpodobně úplně na druhé straně od části, kde bydlím já. Neznala jsem to tu moc, ale orientovat jsem se dokázala. Před sebou jsem najednou zaregistrovala postavu v černých džínách a šedé mikči s typickou chůzí a hlavně typickými kudrnatými vlasy. Nahodila jsem znovu rychlejší chůzi, vlastně skoro běh.
"Harry," chytila jsem ho zarameno.
"Panebože, víš jak moc jsem se lekl?" chytil se za srdce a začal se smát.
"Promiň," usmála jsem se na něj. "Kam jdeme?"
"My?" Pokrčil obočí nechápavě.
"Zdrhla jsem z pozdního obědu, na který me vzala matka a potkala jsem tam Joea, proto jsem utekla,"
"Kdo je Joe?" Zeptal se Harry. Povzdechla jsem, nenapadlo mě že neví kdo to je, protože lidi okolo mě to věděli.
"Když se mnou půjdeš dneska na večeři, tak ti to řeknu." usmála jsem se. Harrymu se na obličeji objevil pobavený úšklebek, ale přikývl. Využila jsem vlastně i toho, že jsem prohrála sázku s Camille a stejně jsem ho musela pozvat.
"Kam jsi měl namířeno, než jsem ti zkazila plány?" zeptala jsem se.
"Nikam, jen jsem potřeboval odejít z domu," pokrčil rameny a sledoval svoje boty, jako by to bylo to nejzajímavější tu.
"Aha," pochopila jsem, že se o tom nechce víc bavit. "Nesedneme si tady?" zeptala jsem se a ukázala na nějakou lavičku poblíž parku.
"Dobře," souhlasil a šli jsme si sednout. Sedla jsem si těsně vedle něj a opřela hlavu o rameno, on přehodil ruku přes moje ramena, čímž ke mně nahnal víc tepla, které jsem potřebovala, protože vzduch už se ochladil.

"Můžeš mi říct teď, kdo je Joe? Slibuju, že na tu večeři půjdu, jen jsem zvědavý." pronikavým pohledem se na mě podíval.
"Dobře," narovnala jsem záda, abych na něj pořádně viděla. "Je to vzdálený bratranec Valentiny. Kdysi na mě něco zkoušel, bylo to na začátku prváku myslím. Na nějaké party jsem ho veřejně odmítla, začal mi dělat peklo, ale po chvili ho to přestalo bavit," zkrátila jsem verzi příběhu, který mě první rok střední pronásledoval.
"A v pohodě?"
"Jo v pohodě, do teď jsem si na to ani nevzpomněla." usmála jsem se.
"Ale stejně si myslím, že to je důvod proč nechceš kluka," konstatoval Harry.
"To jsem ale nikde neřekla," odporovala jsem mu.
"Dobře," dal volnou ruku do obraného gesta a já jsem se vrátila k němu do objetí. Ještě asi půl hodiny jsme seděli v jedné póze na stejně lavičce.

"Jsem ráda, že můžu s někým trávit takhle čas. Jen tak sedět, netřeba slov," usmála jsem se před sebe na stromy z parku.
"Já jsem vůbec rád, že mám někoho jako tebe,"
"Děkuju," řekla jsem. Jeho slova mě dost zahřála u srdce.

Po malé chvilce jsme se zvedla a natáhla k Harrymu ruku.
"Slyšela jsem, že ti kručelo v břiše, navíc mně taky vyhládlo, jdeme." Harry se chytil mojí ruky a ruku v ruce jsme došli k silnici, kde jsem chytila taxík a nadiktovala adresu oblíbené restaurace.

Hned jak jsme dojeli, jsem zase popadla Harryho ruku a tentokrát on propletl naše prsty a já ho vedla dovnitř. Harry po malé chvilce zpomalil. Ohlédla jsem se za ním,abych zjistila proč. Rozhlížel se s velkým údivem už v hlavní chodbě. Sledoval lustry, tapety a nábytek.
"Harry, pojď. Nedívej se na to tady, tak znechuceně. Chodím sem celej život, nemůžu za to, že jsem na takový věci zvyklá," potáhla jsem ho ještě víc k místu u velkého francouzského okna. Bylo to typické místo kam jsem ráda sedávala. Posadila jsem Harryho na židli, aby byl zády ke všem lidem. Věděla jsem, že toto není svět, kde vyrůstal on a že nebyl zvyklý na takový luxus.
"Rylen, nemyslím si, že bychom měli jíst tady v této restauraci. Je to hrozně-," chtěl odejít, viděla jsem mu to na očích, ale přerušila jsem ho.
"Je to moje oblíbená restaurace, Harry. Já vím, že se ti to nelíbí a je ti to proti srsti, ale pozvala jsem tě na večeři a já chci jíst tady," usmála jsem se na něj a chytila ho za ruku, kterou měl položenou na stole. Podíval se na mě velice zvláštním pohledem, který jsem nedokázala pochopit. Prostě jsem nevěděla, co ten pohled znamená.

"Co si dáte?" přišla starší, ale mile vypadající servírka. Tady jim snad ani nic jiného nezbývá než být milý, za ty peníze.
"Máte pořád Japonské speciality?" zeptala jsem se hned. Doufala jsem, že je mít budou, stejně jako, když jsem tu byla naposled před dvěma lety.
"Ano, patří již ke stálému menu." objasnila mi.
"Ou, dobře. Takže si dáme velkou porci lososových Sushi a na pití...Harry?"
"Já si dám jenom vodu," usmál se na mě, i když mluvil se servírkou.
"Perlivou, jemně, neperlivou nebo bez tuku a cukrů?" zeptala se ho. Harry zvedl překvapeně nad její otázkou obočí. Věděla jsem, že se jí začne ptát, co to je za blbost, proto jsem mu zase skočila do řeči.
"Dá si neperlivou a já dvě deci bílého vína," usmála jsem se na ni. V tom momentu byl mezi Harrym a servírkou jediný rozdíl a to pohlaví. Oba se tvářili naprosto stejně překvapeně a Harry teda měl i náznak zděšení.
"Mm, mohla bych vidět vaši občanku?"
"Zajisté," mile jsem se na ni podívala. Mezitím, co jsem se natahovala pro kabelku a konkrétně peněženku, mě Harry pozoroval. Vytáhla jsem falešnou občanku a podala ji servírce. Podle té občanky mi bylo už 21 a za pár měsíců už 22.
"Děkuji," podala mi ji zpět. "Omlouvám se za zdržování, slečno," Otočila se na podpatku a zmizela v kuchyni. Harry se na mě několik vteřin nechápavě díval a pak jediné, co zvládl říct bylo: "Jak?" pokroutil u toho vtipně hlavou ze strany na stranu.
"Lou a Nialler," pokrčila jsem rameny a schovala si občanku a zpět si sedla. Harry už mi nevěnoval pozornost, tu přemístil na jídelní lístek.
"Rylen!" řekl dost nahlas, aby se pár lidi okolo otočilo na nás. "Víš kolik stojí velká porce lososového sushi?"
"Jo vím Harry," sebrala jsem mu lístek a odložila ho na nejbližší volný stůl.
"Nebudeme tady jíst,"
"Harry, prosím, nedívej se na ceny, chci tady být s tebou, prosím." podívala jsem se na něj prosebně. Tentokrát on chytil moji ruku a podíval se mi hluboko do očí, jako by chtěl říct něco důležitého.
"Dobře," to bylo jediné, co z něj vypadlo. Usmála jsem se na něj a sklopila pohled, když začal mou ruku hladit po hřbetě palcem. Celá ta akce ve mně vyvolávala zvláštní pocity. Už se začínalo něco dít, ale to jsem to já, ani Harry, neuvědomovala.