Opinion | Harry Styles CZ

17. » I have to go!

Potom, co mě Harry seznámil s jeho pocity se sbalil a odešel. Prostě zmizel. Chtěla jsem s ním o tom mluvit, museli jsme si to vyříkat, abychom věděli jak na tom jsme. Protože já jsem pořád zmatená. Po party jsem Harrymu volala, psala, dokonce jsem během víkendu několikrát šla k jeho domu, ale nikdo neotevíral. V neděli večer jsem všechnu snahu vzdala a rozhodla jsem se počkat do školy. Camille mi říkala, že ho to přejde. Popisovala to jako by měl teď šok, z toho že ti jeho pocity řekl. Možná měla pravdu, jinak si to vysvětlit nedokážu totiž. Ve škole se během čtrnácti dnů neukázal ani jednou. Měla jsem o něj strašný strach, bála jsem se, že se mu něco stalo. Hodně jsem se bála. Teď nastal víkend, který jsem měla strávit u taťky, takže jsem se rozhodla, že se k Harrymu stavím. Snažila jsem se být nad věcí, ale když jsem pořád přemýšlela jestli se mu něco nestalo, tak jsem začínala víc a víc šílet. U taťky jsem v pátek byla s ním a s Camille, řešili jsme všemožné banality, hlavně aby nepřišla řeč na Harryho. Oba o tom věděli, byla jsem ráda za jejich chápání. Po večeři jsem se omluvila Camille a taťkovi a šla si lehnout. Jen jsem tak ležela v posteli a sledovala televizi. Během půl hodiny jsem usnula.

"Zlato, je skoro jedenáct, nechceš snad prospat celý den," slyšela jsem hlas taťky. Protáhla jsem se a usmála se na taťku.
"Děkuju," vylezla jsem z postele, nasadila si brýle a šla jsem se nasnídat.
"Rylen, mam pro tebe dobrou zprávu řekla bych," usmála se na mě a podala mi snídani.
"Jakou?" zvědavě jsem nadzvedla obočí a upila si čaje.
"Asi před pěti minutami jsem ho viděla jít na jejich zahradum," řekla. V puse jsem měla sousto, které mi okamžitě zaskočilo.
"Vážně?" zaskočilo mi. Camille jen s širokým úsměvem přikývla. Na to jsem okamžitě vystartovala, do pusy jsem si narvala zbytek snídaně, zapila to čajem a vyběhla jsem z domu. Nezdržovala jsem s převlékáním, jen jsem v černých kraťáscích a volném šedém tílku a brýlích, stejně už mě tak viděl. U jejich vchodových dveřích jsem se chvíli rozhodovala, jestli jen tak vejít nebo ne. Nakonec jsem bez zvonění otevřela dveře a vešla do domu. Prošla jsem chodbou až do obýváku, kde na sedačce ležel starší pán, předpokládala jsem, že to je Harryho táta. Vypadal strašně unaveně, chrápal hlasitě a neprobudilo ho ani, když jsem narazila do dveří. Rychle jsem se oklepala a prošla k otevřeným dveřím na zahradu. Rozhlédla jsem se a uviděla ho sedět zády ke mně na lavičce. Rychlým krokem jsem se rozešla k němu.
"Děláš si ze mě prdel?" zakřičela jsem když jsem byla těsně za ním. Leknutím nadskočil a otočil se na mě. Po spatření těch nádherných očí, mi vyhrkly slzy.
"Celých čtrnáct, ČTRNÁCT dní ses ve škole ani neukázal, neodpovídal si na moje zprávy, vzkazy, nikdo u vas neotevíral, když jsem k vám šla!" nadechla jsem se, abych mohla pokračovat. Harry se mezitím postavil a přešel ke mně. Slzy velké jako perly mi padaly z očí ve vodopádech, nemohla jsem je zastavit. "Víš jak moc jsem se o tebe bála?!" pěstí jsem ho udeřila do hrudi a následně se vyčerpaná od slz a všeho sesunula k zemi. Obličej jsem měla schovaný v dlaních a plakala jsem do nich.
"Rylen," řekl Harry a položil mi ruku na rameno. Strhla jsem ji a otočila se obličejem k němu.
"Ne Harry, víš jak moc to bolelo a bolí? Tak moc jsem se bála a..." vzlykala jsem. Harry mě pořád jen sledoval, vypadalo to jako by mu to bylo jedno. Pokroutila jsem hlavou ze strany na stranu, věděla jsem že mu to bude jedno. Zklamaně jsem se od něj zase odvrátila, když on udělal něco, co jsem doopravdy nečekala. Natáhl ke mně ruce a pevně mě objal. Svoje ruce jsem obmotala okolo něj a hlavu jsem položila na jeho rameno. Slzy mi stále tekly po tvářích a dopadali na jeho černé tričko. Vzlykala jsem, třásla se a Harry mě hladil po vlasech, které jsem ani po spánku nestihla učesat, jen je dala do culíku. Nevím jak dlouho jsme tak seděli, ale přestali jsme, když jsem měla pocit, že mi došly slzy. Cítila jsem se unaveně, chtěla jsem se opřít o Harryho a spát, ale nemohla jsem protože Harry chtěl mluvit.
"Omlouvám se," podíval se mi přímo do očí, to byl ten moment, kdy jsem ho konečně mohla přečíst, věděla jsem, že to myslí upřímně. Přikývla jsem.
"Kde si byl?" zeptala jsem se ho. Hlas jsem měla chraplavý.
"Rylen, potom, co jsem ti řekl pravdu, jsem se prostě lekl. Nikdy jsem neuměl vyjadřovat city k holkám. Ty jsi teď první, které jsem řekl, co k ní cítím," vydechl. Prohlédla jsem si ho a pohled se mi rozmazal. V očích jsem měla opět slzy. Cítila jsem se strašně zmateně.
"Jsem pořád zmatená. Nejprve si mě moc nesnášel a teď tohle?" Harry se podíval do země.
"Proč jsi mě nesnášel?" rukou jsem chytla jeho bradu a jemně ji nadzvedla.
"Nebylo to tak, že bych tě nesnášel, strašně moc jsi mi nekoho připomínala. Ale teď, když tě znám, vím, že jsi úplně jiná než..." nedořekl větu, ale dost věcí vysvětlil.
"Než moje minulá přítelkyně. Byla taky hodně oblíbená, narozdíl ode mě. No ale ona mě jen sprostě využívala a když jsem se do ní zamiloval až po uši, rozešla se se mnou. Nikdy nezapomenu na ten jeji smích, když říkala jestli jsem si doopravdy myslel, že se mnou chodila z lásky. Zlomila mi srdce a pak k tomu přidávala další a další rány, které rozbíjeli moje srdce na menší a menší střepy a říkala mi Harolde, proto mi to vadí." Harryho oči taky zaplavili slzy a mě ho bylo strašně líto.
"Harry, omlouvám se," řekla jsem potichu.
"Nemusíš," skoro šeptal. Viděla jsem jak zabraňuje slzám, ale jedna mu přece jenom unikla. Tekla mu pomalinku po tváři, dokud jsem ji palcem nesetřela. Nic jsem neříkala, nevěděla jsem co, ale myslím že to Harrymu právě teď vyhovuje.
"Musím se omluvit Harry," zašeptala jsem. "Je mi líto, co si musel prožít, že jsem ti ji připomínala." Harry zakroutil hlavou, jenže když chtěl neco říct, hlas mu přeskočil.
"Můžu tě políbit, Harry?" překvapila jsem jeho i sebe svou otázkou, ale vrátit zpět jsem ji nechtěla. Harry se jen mírně pousmál, ale i tak byly vidět jeho dolíčky. Potom přikývl a já se nahnula k němu a políbila ho. Byl to drsný polibek bez projevu emocí.
"Musím jít," řekla jsem. Zvedla jsem se z trávy, oklepala se od ní a rozešla se směrem k brance.
"Rylen!" křičel za mnou Harry. Slyšela jsem i jeho kroky. Chytil mě za rameno a otočil k sobě.
"Rylen," zopakoval moje jméno, teď už klidněji.
"Musím jít," vytrhla jsem se z jeho sevření. Když se snažil mě znovu chytit, šla jsem rychlejším krokem.
"Musím jít!" Zakřičela jsem na něj naposledy a zmizela jsem z jeho pozemku. Během několika sekund jsem byla doma, kde jsem šla přímo do mého pokoje a znovu jsem spustila slzy. Byla jsem na sebe strašně naštvaná, kvůli tomu, jak se cítím. Pořád převládal zmatek. Část mě říkala, abych to s Harrym zkusila, pokud to nebude pravé ořechové, tak toho necháme. Ale byla tu jedna věc, kvůli které jsem se nepouštěla do žádného vztahu. Nechtěla jsem nikomu zlomit srdce, hlavně ne Harrymu.

"Rylen? Můžu jít dál?" slyšela jsem Cam od dveří, jen jsem přikývla a sedla jsem si na postel čelem k ní. Nějak zkráceně jsem jí řekla, co se stalo.

"Já mu prostě nechci zlomit srdce," brečela jsem.

"Jak víš, že mu ho zlomíš, zlato?" pohladila mě po vlasech.

"Prostě to vím," řekla jsem téměř neslyšně. "To, co ke mně cítí je dost silné, stačila by jediná chyba a zničila bych ho,"

"Teď to spíš vypadá, že on ničí tebe," poznamenala Camille. Podívala jsem se jí do obličeje, měla pravdu.
"Spíš mě ničí to, že nevím, co chci," dodala jsem a vpadla do jejího objetí.

*O dva měsíce později* 

"...Veselé Vánoce," zašvitořila učitelka a hned na to zazvonilo. Zvedla jsem se z místa a zamířila jsem ze třídy pryč, dala jsem věci do skříňky a konečně jsem si oddechla, že budou prázdniny.

"Lenry!" zamával mi před obličejem Niall, kdo jiný. Začal mi přezdívat Lenry, přehodil jen části jména. Ani nevím proč, ale nevadilo mi to, byla to celkem i sranda.

"Niallere!" plácla jsem ho do ramene a přešla jsem vedle něj. Spolu jsme šli chodbou a hledali Louise. Vysloužili jsme si několik pohledů od lidí na chodbě, což v této době bylo už normální. Začali se totiž šířit pomluvy, že mám něco s Niallem. Teď jsme se spolu hodně bavili, i s Louisem, jenže ten měl spíš plnou hlavu fotbalu a holek, ale nikomu z nás to nevadilo, nejsme jediní kamarádi, které má.

"Lenry, víš co bych chtěl?" zeptal se mě najednou Niall, když už jsme byli skoro u východu, ze školy.

"Co?"

"Chtěl bych aspoň jednou v životě vidět na vlastní oči sníh," usmál se a já věděla, že to nebyl žádný z jeho vtípků.

"Slibuju ti, že uvidíme, spolu!" zasmála jsem se a chytila ho kolem pasu, stejně tak on mě a pokračovali jsme ke dveřím, u kterých měl být Lou. Naštěstí na rozdíl ode mě chodí včas a už tam stál. 

"Ahooj," pozdravili jsme se a společně jsme vyšli ven.

"Tak jak se mají naše dvě hrdličky?" zeptal se Louis. Po té otázce jsem ho přestala vnímat, všimla jsem si totiž Harryho stojícího opodál. Od té věci u něj doma jsme si k sobě prostě nenašli cestu. Nevěděla jsem jak s ním mluvit, ani o čem, bylo zjevné, že on taky ne. Změnilo se to mezi námi, ale řekla bych, že moje, i když zmatené, city ne. Zrovna jsme procházeli kolem, když jsem pronesla: 

"Veselé Vánoce, Harry,"

 ______________

tadadááá! <3 Je to tu! Děkuju za 13tisíc přečtění!! <3 opravu si toho vážím! :) A ted uz k pribehu!

Harry a Rylen to mají těžký, že? Omlouvám se za to, ale jinak to nešlo :)) + chtělo by to nějaké ship jméno pro ně --> návrhy? já bych brala buď #Hylen nebo #Halen a nebo #Rarry, piště do komentářu, který je nejlepsí nebo vlastní návrh, prosím! :D

Ještě bych chtěla říct, že vám zase moc děkuju a taky bych se o vás chtěla něco dozvedet, kdyz uz ctete!:) takže začneme jednoduchou věci - Koho z 1D máte nejraději? 

Já Liam <3

Mějte se hezky a vidíme se u dalšího dílu, který snad bude co nejdriv, protože jsem od  9 pryc, je docela možny ze bude až potom :(

Mám vás ráda, Klárka <3

P.S. mám naplánovaný nový příběh a jednu short story, ale já prostě neumím psát víc příběhu zároveň, takže budou časem! :D