Opinion | Harry Styles CZ

48. » Finals II.

Harryho pohled - na žádost/doporučení/prosbu _vikxx_ , které tuto část i věnuji! Všichni si ji užijte!

Učení u Zayna probíhalo v tichosti. Ani jeden z nás nemluvil, kdyby spadnul špendlík, bylo by to slyšet. V hlavě mi stále zněl náš přechozí rozhovor.
„Zayne, díky, že tu můžu zůstat. Doma se nedokážu soutředit."

„Jasně kámo, v pohodě. Jen nerozumím, proč nejsi raději u Rylen." Pohlédl jsem na Zayna a neměl ponětí jak mu odpovědět. Popravdě asi.

„Není to teď mezi námi dobrý, když se budu stěhovat."

„Myslel sis, že tě bude podporovat?"

„Tak trochu," pokrčil jsem rameny.

„Tak si představ, jak se asi cítí. Miluje tě a ty prostě od ní odejdeš, přes oceán."
Jo a to ani Zayn neví, že jsem byl její první. Povzdechl jsem si.

„Musím to udělat,"

„Jo já vím, to už si říkal několikrát." Pohlédl zpět do papírů. „Jestli ale taky nemáš povinnost vůči Rylen."

Zaynova slova mi hrála v hlavě jako pokažené rádio. Mám povinnost vůči Rylen? Ano? Ne? Zamyslel jsem se nad tím. Jistě, že mám. Chodíme už spolu tak dlouho a milujeme se...
„Krucinál!" Ulevil jsem si.

***

Příliš rychle jsem běžel chodbou na to, abych vnímal naštvání spolužáků. Abych vysvětlil, proč běžím. Dnes jsou zveřejněné výsledky zkoušek. Celý týden jsem nervózně čekal na pátek třináctého, aby konečně vyvěsili listinu celého naše ročníku s konečnými známkami. Modlil jsem se, abych ze všeho uspěl, jinak by to zkomplikovalo celé moje stěhování. Stěhování, ach jo.

U nástěnky už byl houf lidí. Rylen tu nebyla, uf. Ano, vyhýbal jsem se jí. Nebylo to správné, ale uvnitř mě byl takový zmatek, že jsem nemohl činit další rozhodnutí, ani vést vážné rozhovory s mojí přítelkyní.

Vyhledal jsem své jméno v seznamu. Uspěl jsem! Na úspěch stačila trojka, takže to byla má nejhorší známka. „Výborně!"Pochválil jsem se polohlasem. Mé oči nevědomky vyhledaly Rylenino jméno. Všechno měla za jedna. Pyšně jsem se usmál, to je moje holka.

Po cestě k zastávce jsem si i málem začal zpívat nadšením.

„Harry, nechceš hodit domů?" Křičel někdo za mnou. Otočil jsem se a spatřil Zayna. Vřele jsem přikývl. Cesta uběhla rychle. Stačil jsem se ho zeptat jen na výsledky a než mi vyjmenoval známky už jsme tam byli.

„Díky, Zayne." Přátelsky jsem ho poplácal po rameni.
„Nechceš s tím balením pomoct?"
On ví o tom balení? Aha, říkal jsem mu to.
„Ne, díky. Musím si to tam v klidu projít." Projít věci po tátovi a tak. „Čau!"

Vešel jsem dovnitř, vyhnul se těm pár krabicím - převážně s otcovými věcmi - a šel jsem po schodech do mého pokoje. Vytáhl jsem ten největší kufr, co jsem doma měli, a měl v plánu do něj sbalit všechno, co si budu brát s sebou do Anglie. Ani jedna z těch krabic o patro níže se totiž do Anglie nechystá.

Začalo velké třídění mého pokoje na dvě hromádky, vyhodit a zabalit. Zoufale jsem po půl hodině usedl na postel a prohlédl si bordel v pokoji. Hromádka zabalit, byla spíš hromadou, která by se mi nikdy do kufru nevešla.

„Harry!" Tlumeně se ozvalo z nižšího patra. Otevřel jsem dveře pokoje, nejrychleji co to jen šlo. Přímo pode mnou, na spodní straně schodů, stála Rylen.