Opinion | Harry Styles CZ

42. » Sunday

"Tak co? Jak se těšíš na ten oběd, Harry?" Pronesla jsem první větu nového dne.

"Nemusíš mi tím hned kazit den," ironicky se zasmál Harry. Zasmála jsem se s ním a společně jsme mířili do jídelny. Tam nám už tak do smíchu nebylo. Matka nás zahltila podrobnostmi ohledně toho oběda. Přesně určila, co smíme a nesmíme říkat, také co si máme obléct a všechny možné detaily. Měla jsem strach, že bude Harrymu tohle vadit a nakonec z toho vycouvá. Ale i přes jeho očividný odpor k všem těm pravidlům, neprotestoval. Těsně před dvanáctou jsme měli odjíždět, ale jediný kdo byl zatím připravený jsem byla já. Harry se pravděpodobně zasekl někde se zapínaním košile a matka ještě více zdokonalovala svoji dokonalost. Znuděně jsem vyšla schody zpět nahoru a mířila jsem k pokoji, kde se připravoval Harry.
"Harry?" Zaťukala jsem a počkala až mi dovolí jít dovnitř. Vešla jsem a spatřila Harryho, jak se pere s posledními knoflíky u košile. Jeho soustředěný výraz napovídal o tom, že se doopravdy snaží, ale vcelku to bylo nazmar.
"Udělám ti to," zachichotala jsem se. Přešla jsem k němu a rychlostí blesku jsem mu šikovnými prsty zapnula pět posledních knoflíků. Harry se na mě zamračil, přehodil si přes sebe tmavě modré sako a ruku v ruce jsme jsme šli až ven k připravenému autu. Bylo to takové to velké auto se sedadli i místo kufru, kde jsem seděla já s Harrym.

"Ani jsem ti neřekl, jak ti to sluší." Pošeptal mi Harry do ucha. Pousmála jsem se a vděčně mu políbila tvář. Matka vybrala opravdu skvělé kousky a moje šaty dokonale ladily s Harryho oblekem.
"Tobě taky. Těším se na maturák."
"Já taky," přitakal Harry, za což si zasloužil můj překvapený pohled. "Všechny plesy s tebou byly dokonalé,"
"Vždyť byl jen jeden," podotkla jsem.
"Ry, díky tomu plesu jsem si udělal v hlavě pořádek. Jsem moc vděčný, že byl, protože jinak bych neměl tohle," zesílil náš stisk rukou a políbil mě. Bohužel, ještě předtím než jsem stihla zareagovat, ozvalo se z jiné části vozidla: "Vystupujeme!"

Protočila jsem oči, ale matku poslechla. Vystoupila jsem z auta a uhladila si tmavěmodrou látku. Počkala na Harryho, který mě chytil kolem pasu a společně jsme následovali matku.

Číšník nás zavedl k prázdnému rezervovanému stolu. Matka musela šílet radostí, když zjistila, že jsme dorazili první. Nenáviděla nedochvilnost. S Harrym jsme si sedli vedle sebe a nervózně čekali na zbytek. Po pěti minutách se matčin obchodní partner objevil s upřímnou omluvou, že se zdrželi v zácpě. Představil se jako Andrew Thomas a s milým a upřímným úsměvem se posadil. Přesně ve chvílí, kdy přišel číšník, aby vyřídil naši objednávku nápojů, se jako neřízená střela přiřítila osoba mně velmi známá.
"Madison?" Zvedla jsem se ze židle a objala ji.
"Ježíš, Rylen! Jak dlouho jsme se neviděly?" Objala mě a radost z ní doslova sršela.
"Asi půl roku?" Sedla jsem si zpátky vedle Harryho, který mi věnoval nechápavý pohled, musela jsem ho ignorovat, protože Madison zase začala mluvit.
"Kdybych věděla, že zrovna s tebou bude mít můj otec pracovní schůzku, na kterou mě nutil jít, určitě bych neprotestovala a ještě bych přišla včas!" Zasmála se.
"Se mnou?" Nechápavě jsem pohlédla na pana Andrewa a na matku.
"Všimla jsem si tvých byznysových plánů na stole a..." Zůstala jsem překvapeně zírat. "A došlo mi, že nikdy nebudeš dělat, to co chci já. Proto jsem je předložila panu Thomasovi a líbily se mu."
"Proto tu jsme?" Stiskla jsem Harryho ruku ještě silněji. Jak kvůli nadšení, že moje matka dělá skutečně něco pro mě, tak kvůli mým plánům, které by mohly být realizovatelné. Matka mi přikývla na souhlas a nechala už pana Thomase mluvit.

"Děkuju pane- teda děkuju Andrew." Opravila jsem se a smíchem jsem si s ním potřásla rukou.
"To já děkuju. Těším se na naši spolupráci,"
"Já také," se smíchem jsem přešla k Madison. Rozloučily jsme se objetím a já konečně nasedla do auta. Zářila jsem. Byla jsem extrémně nadšená z toho že moje charitativní organizace je na dobré cestě.

"Harry, co se děje?" Všimla jsem si jeho zvláštního výrazu hned, co se auto rozjelo.
"Já nevím. Jsem hrozně rád, že ti ta organizace vyjde, ale prostě..." frustrovaně si prohrábl vlasy. "Prostě si připadám úplně vynechaný."
"Jak vynechaný?"
"Tak třeba Madison, vůbec si mi o ní neřekla, neměl jsem ponětí, kdo to je. A ani o těch plánech jsem nic nevěděl."
"Zlato, omlouvám se. Měla jsem ti o tom říct, jenže já nevím, bála jsem se." Sklopila jsem oči k zemi, nechtěla jsem aby se Harry dál vyptával.
"Bála?"
"Jo, bála jsem se, že s tím nebudeš souhlasit a změny tím ještě víc podpořím tvou myšlenku na Anglii." Oči jsem nechávala přišpendlené k podlaze auta.
"Rylen, vždyť víš, že tě miluju." Přiložil prsty na mou bradu a zvedl ji. Pohlédla jsem mu do obličeje a snažila se ho přečíst. Nic, žádnou emoci jsem neodhalila. To tak dělá vždycky, pomyslela jsem si. Vždy když jsem zmínila Anglii, vyhnul se odpovědi takovým způsobem. Burcovalo ve mně několik emocí, naštvaní zároveň se štěstím a nadšením pro moji organizaci a nejistota způsobená Harrym.

"Přála bych si moji budoucnost s tebou Harry," jakmile tato věta opustila má ústa, nejistota se ještě zvětšila. Otočila jsem hlavu od Harryho dopředu, kde jsem měla výhled na matku. Všimla jsem si, že skoro neznatelně otáčí ucho našim směrem.
"Jsme už dost dospělí na to, abych tak silnou větu mohla říct a navíc," zhluboka jsem se nadechla, pravděpodobně jsem si tak chtěla dodat sílu. "Nikdy nebudu milovat někoho tak, jako tebe, Harry."

Nic. Ticho. I motor auta se zdál mnohem tišší než obvykle. Zalapala jsem po dechu, on mi doopravdy neodpověděl. Srdce se mi sevřelo a zdálo se, že vynechalo několik úderů. Zavřela jsem oči a nutila sama sebe, abych nebrečela, ale slzy tlačily do mých zavřených víček, až několik z nich uprchlo. Uklidnila jsem svůj dech, ale srdce mi silně bušilo do hrudního koše, jakoby se snažilo dostat ven.
"Pane Mondene?" Otevřela jsem oči a pohlédla do zpětného zrcátka.
"Ano slečno?"
"Harryho vyhodíme u jeho domu." Periferně jsem si všimla, jak Harry trhl hlavou.
"Bydlí na stejné ulici, jako můj otec." Doplnila jsem. V autě bylo stále hrobové ticho, až dokud jsme nezastavili u Harryho.
"Rylen?" Podívala jsem se na něj, ale nebyla jsem schopná slova.
"Co moje přání strávit s tebou celý víkend?" Smaragdové oči prozradily Harryho smutek.
"Bohužel Harry, nemužu ti ho splnit," řekla jsem polohlasem, skoro bez jakékoli emoce. Ačkoliv ve mně hrál obrovský orchestr emocí.
"Rylen, já-"
"Bude to tak lepší, uvidíme se zítra." Políbila jsem ho na tvář a čekala až vystoupí.

Sledovala jsem Harryho z okýnka, jak míří k jejich domu. Jakmile přišel k stříbrné popelnici, kopl do ní. Harryho zuřivost srazila k zemi i poštovní schránku. Těsně předtím než naše auto opustilo ulici, viděla jsem Harryho usednout na schody před jejich domem a skrýt hlavu do dlaní. Hned jak mým výhledem nebyl Harry, ale cizí domy, začala jsem v tichosti plakat.

----------------------------
Ahojte!! Jak se dneska máte?
Jedu so akorát z brigády a tak mě napadlo dopsat vám část a tak ji tu máte :) ja vim ze je taková vic negativní ale jeste mam v plánu dost částí, kde je #hylen spolu a bez hádek :D

Dáme bych tu chtěla zmínit komentáře, kterých se objevuje fakt malo :( Komentáře jsou jistou odezvou a me (i příběhu) pomáhají se vyvíjet. Vlastne na základě vašich komentářů se může pribeh úplně změnit. Proto bych vas chtěla poprosit:

Pokud máte jakýkoli názor na tento pribeh, jestli mate nejake připomínky a tak dále, napište to do komentářů.

Jinak bych také chtěla poděkovat za obří přečtení, které se blíží k 70 000 (paneboze, vidíte ty nuly???!!) fakt jste naprosto skvělí, diky diky diky ❤️❤️❤️

Mějte se krásně a vidíme se u další části❤️

P.S. TeresaStories věnuji ti tuto část protoze tvoje komentáře jsou snad na každé části a ani nevíš jak jsem ti za to vděčná!!! Rada bych svoji vděčnost ukázala k jinak nez věnovaním nebo sledováním, ale na wattpadu to snad ani nejde 😂❤️❤️❤️

P.S.2 znáte Musical.ly aplikaci ?? Jestli jo a mate tam účet. Dejte mi sledování, všem se to pokusím oplatit!! Neznam moc čechů/Slováků kteri ji používají, tal at zahltíme musically !!😂😂