Opinion | Harry Styles CZ

58. » Grand opening

Celá vyčerpaná jsem se přemístila do kanceláře a posadila se na židli. Proč nikdo nechápal, že všechny vánoční večírky jsou v červeno-zeleno-zlaté kombinaci a já to tak nechci? Chtěla jsem uspořádat událost pro mnoho lidí, jak pro modelky, čestné hosty, mé přátele, tak pro fanoušky.

Dostala jsem se do situace, kdy je tu spoustu slečen, které ke mně vzhlíží. Měly by dostat šanci jít na takovou akci, zjistit, co přesně dělám. Chtěla jsem jim rozšířit obzory, ohledně toho, co se ve světě děje, a jak můžou pomoci. Nejsem žádná celebrita, ale lidé mě na veřejnosti potkávají, fotí se se mnou a povídají si. Zrovna dneska ráno jsem potkala slečnu v kavárně. Šla jsem si pro karamelové latte s sebou a slečna obsluhující za pultem mě znala. Naúčtovala si to kafe na svůj účet, což bylo milé, dokud mi nepodala kelímek s napsaným Harry + Rylen. Slušně jsem se jí omluvila a poprosila o nový kelímek, kam jsem si kávu přelila. Je to můj osobní život, do kterého ona ani jiní fanoušci nevidí. Takže z kavárny jsem odcházela poněkud mrzutá a ta nálada se ještě zhoršila na schůzi.

Uvařila jsem si čaj a stoupla si naproti obrovskému oknu. Pozorovala jsem dění pod budovou, lidé na chodnících i v autech jen spěchali. Nikdo nešel pomalým krokem a neprohlížel si krásu dnešního dne. Upila jsem z hrníčku a natáhla se pro telefon, který začal hlasitě zvonit.
„Ano, prosím?" Opáčila jsem se k neznámému volajícímu.
„Dostala jsem firemní telefon," zajásal známý hlas Charlotte na druhé straně linky. „Vím, že bych ti neměla z něj volat, ale jsem naprosto nadšená, že mě povýšili. Ale moment, to ty nemůžeš vědět, protože se o mě nezajímáš." Dodala dramatické odfrknutí na konci věty. Potlačila jsem smích a obyčejně se omluvila a nabídla, že ji pozvu do její oblíbené restaurace na oběd. Což samozřejmě milovnice jídla Charlotte neodmítla.

Za deset minut stála před budovou a dělala společnost kamarádům fotografům, kteří tu, jak se zdá, stanují. Každý den tu vídám ty stejné. Schovaly jsme se v Charliině autě, kterým jsme po chvilce dojely k restauraci, kterou vybrala. Když jsme se usadily k osamocenému stolu a objednaly si, hned jsem chtěla napravit prohřešky.

„Tak, co mi teda povíš? Co se děje ve tvém životě?" Neviděli jsme se alespoň tři týdny, což bylo na naše poměry hodně dlouho. Každodenní navštěvování bylo dříve normalitou.
„Popravdě mě jen povýšili, to můžeme probrat potom. Ale to, co se teď děje u tebe je pořádně žhavý, tak mluv!"
„S Ianem jsme se setkali poprvé u Nialla na oslavě." Začala jsem jednoduše. Charlotte hltala každé mé slovo. „Ian se mi ozval a tak jsme se vídali. Skoro každý den." Sklopila jsem pohled k mému džusu. Cítila jsem, jak mi tváře začínají červenat.
„A líbí se ti?"
Přikývla jsem.
„Políbili jste se?"
Přikývla jsem po druhé. „Ahm."
„Cože? Kdy? Vykládej, přeháněj." Nadšeně mě chytla za ramena a já jí všechno o této události řekla.

Jakmile jsem skončila s vyprávěním, které obsahovalo i Harryho bohužel, cítila jsem se nepříjemně. Zůstala jsem tedy potichu a nechala Charlie vyprávět o její práci. Dostala místo hlavní redaktorky celé rubriky o módě, byla na sebe strašně hrdá. Pracovala už v Cosmopolitanu už čtyři roky a na každičkém i sebe kratším článku si dávala záležet.

„A hádej, co? Mám na starost napsat článek o tvém znovu otevření nemocnice!" Zajásala a zvedla ruce nad hlavu. „Nejenomže bude podle mě celá sekce módy, ale i čtyřstránkový článek s krátkým rozhovorem s tebou a ředitelem nemocnice."

***

Před upnuté tyrkysové šaty jsem přehodila černé sáčko. Chystala jsem se do nemocnice. Konečně nastal den otevření a já se nemohla dočkat. Pracovali jsme na tom už od minulého jara a ten pocit, když jste dotáhli projekt do konce a víte, že tím pomůžete tolika lidem, je nepopsatelný.
Obula jsem si černé lodičky a vydala se ven z bytu a dole v hale čekala Vanda, hlavní organizátorka akce. Vanda ke mně stála zády a mluvila s někým přes handsfree. Pozdravila jsem ji a rychle jsme se vydaly k přistavěnému autu, ke kterému jsme se musely dostat přes zeď paparazzi. Pronásledovali nás až k nemocnici, kde se přidali k další skupině fotografů a fotili každou sekundu několik snímků. Ano, byla to velká událost.

Vevnitř jsem si sundala sluneční brýle, které mě chránily před blesky, a šla se pozdravit s ředitelem. „Dobrý den."
„Jé, dobrý den Rylen." Podali jsme si ruce. „Ještě jednou vám děkuji, za to, co jste pro naši nemocnici udělala."
„Ale prosím vás," zasmála jsem se. „To si nechte až na proslov." Vtipkovala jsem. Musela jsem se nachystat na zahájení. Omluvila jsem se a přemístila k Vandě.
„Máme pět minut. Venku už je všechno připravený, stužka natažená, pódium s mikrofonem otestováno." Řekla to jak mně, tak týmu na sluchátku. Nervózně jsem si uhladila šaty a šla se posadit na šedou sedačku, která bude za pár dní sloužit lidem čekajícím na vyšetření nebo na návštěvu pacienta. Pět minut bylo spíš jako pět sekund. Vanda mě zavolala a já vyšla dveřmi z nemocnice do vyhrazeného prostoru. Před vchodem byla natažená červená stužka a o kousek vedle postavené malé pódium. Zde pan Parker, ředitel nemocnice, pronesl děkovný projev a pak se přemístil i se zlatými nůžkami ke mně a dvěma ředitelům firem, které rekonstruovali budovu.

Všichni čtyři jsme se usmáli a ředitel nemocnice mi podal nůžky. „Měla byste tu stužku přestřihnout vy, Rylen." Chvíli jsem překvapeně stála na místě, ale vzpamatovala jsem se a stužku přestřihla. Jásot fanoušků se rozezněl před nemocnicí a blesky nás úplně oslepily. S panem Parkerem jsme se přesunuli k čekajícím reportérům, kteří stáli jen kousek před zábranou.

Mezi nimi stála i netrpělivě Charlotte, šla jsem nejprve k ní. Měla připravených asi osm otázek a po celou dobu zachovala profesionalitu. Samozřejmě i ostatní byli velmi profesionální, jen se nebáli ptát na osobní věci. Otázky ohledně Iana a Harryho nechyběli. Měla jsem k nim neutrální odpovědi, s Ianem jsem se neviděla od hokejového zápasu, a i když jsme si psali, nebyla jsem si jistá typem vztahu, jaký máme. A Harry? Jenom slyšení jeho jména ve mně vyvolávalo negativní emoce.

To jsem ještě nevěděla, že se objeví na afterparty.

//A. poznámka
Ahojte! Doufám, že si užíváte víkend společně s mojí částí!

Strašně bych vám chtěla poděkovat za 99 000 přečtení, což znamená jen jeden tisíc k stovce!  Je to naprosto obrovské číslo a já vám nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat za to, že můj příběh čtete.

Co si myslíte, že se na afterparty stane? Určitě něco zajímavého, haha.

Každopádně chtěla jsem se vás zeptat...plánuju další přáběhy a jeden - teen fikci - bych chtěla z klučičího pohledu, jen si tím nejsem jistá, co myslíte?

Zítra si užijte pořádně konec víkendu a hodně štěstí ve škole!
Mějte se krásně, Klárka <3

P.S. V pondělí mi začínají taneční, tak mi taky popřejte štěstí :D