Opinion | Harry Styles CZ

62. » One and only New York

Ahojte, ani se vám nebudu omlouvat, že část přidávám až teď, potřebovala jsem odpočinek...minulé části jsem přidávala s tím, že je musím rychle napsat, abyste tam něco měli a moje rychlopsaní se podepsalo na výsledku, jak si někteří z vás všimli. Proto je kapitola až teď potom, co jsem dohnala školu a vytřídila si myšlenky ohledně psaní.

Sen, ve kterém se objevili oba muži, kteří momentálně hrají velkou roli v mém životě, mi nedovoloval spát. Bála jsem se, že budu muset řešit situaci, kterou chci teď odložit do pozadí a brát ji v potaz až v Americe.

Přetočila jsem se na druhý bok a pohlédla k velkému oknu, zakrytému těžkým závěsem. Skrz kraj prosvitovaly lehké oranžové paprsky, které mě donutily vstát a závěs odhrnout. Bylo celkem brzy a začínal východ slunce. Popadla jsem lehký svetřík a žabky a vyběhla z vily ven.

Žabky jsem ani nepotřebovala, procházela jsem se pískem a pozorovala východ slunce. Čerstvý ranní vzduch mi pročistil hlavu a cítila jsem se připravená na poslední návštěvu srílanské organizace a to konkrétně do dětského domova v chudinské čtvrti. Měly jsme se tam jet podívat už před čtyřmi dny, ale z nějakého důvodu to nevyšlo, takže jedeme až dnes den před odjezdem.

Když jsme s Charlotte vystoupily z velkého černého auta před chudinskou čtvrtí, nevěřily jsme svým očím. Já jsem byla nemile překvapena, takhle chudě jsem si tuhle část městečka nepředstavovala.
Většina domů byla seskládána z plechu, ale zbytek jen z pár obyčejných dřevěných desek a přes celou tu konstrukci byla přehozená plachta, zabraňující dešťovým kapkám, aby se dostaly dovnitř.

Zadržela jsem dech a rozhlédla se. Jediný dům postavený z cihel byl něco jako jídelna, spojená s hlavní budovou organizace, kterou jsme tu dnes přišly navštívit. Ten dětský domov se měl nacházet v té cihlové budově, bohužel jen jedna jeho část, což jsme se později dozvěděli při prohlídce. Prošli jsme jídelnu až ke kancelářím organizace, kde jsme se seznámili s představiteli společnosti a další na řadě byly ty děti. Téhle části jsem se obávala nejvíc. Druhá půlka domu byla vyhrazena malým dětem, miminkům. I když byly pokoje naplněné k prasknutí, každé dítě mělo vlastní postýlku, což mě částečně uklidnilo.

Jakmile jsme se všichni ocitli v prvním pokoji, děti se na mě a na Charlie vrhly. Mohlo jim všem být okolo tří, čtyř let. Mluvily (šišlaly) jeden před druhého jejich rodným jazykem, kterému já ani Charlie nerozumíme. Všechny děti nás objímaly a hladily po vlasech. Úsměvy od ucha k uchu jim rozzářily obličeje. Klekla jsem si na kolena a nechala se objímat. Ty děti nevěděly, proč tu jsme, že možná přispějeme, nebo budeme sponzorovat jejich domov, byly prostě jen šťastné, že nás vidí.

Strávily jsme tam dobrou půlhodinku, hrály jsme si s nimi, jejich opatrovnice nám všechno do detailů vysvětlily. Bylo srdcervoucí poslouchat, jak se k nim ty děti dostaly. Musela jsem několikrát opustit pokoj, ve kterém jsme v tu chvíli byli, nechtěla jsem, aby viděli ty slzy.

O to víc jsem byla nervózní ohledně navštívení starších dětí, které o své minulosti věděly a dokázaly by mi ji říct vlastními slovy s vlastními slzami v očích.
Právě teď trávily starší děti čas ve společenské místnosti, nebo na hřišti. Nervózně jsem se postavila za ředitelku této srílanské organizace a následovala ji do místnosti.
Hned, jak jsme všichni vešli, místnost výrazně utichla. Ředitelka nás představila a přivolala k nám skupinu slečen, kterým mohlo být tak šestnáct sedmnáct. Oznámila nám, že všechny tři vyrostly zde, v domově, a jakmile ukončí dětství a stanou se plnoleté, budou tu pracovat. Já a Charlotte jsme si s nimi sedly k jednomu odlehlejšímu stolku a začaly jsme si vykládat. Jedna se jmenovala .... ale anglické jméno měla Anna, její rodiče ji už od tří let nutili pracovat, jinak by nedostala najíst. Dokážete si představit malou, tříletou holčičku jak tam někde uklízí v přístřešku pro dobytek? Já teda ne. Sunshine organizace ji naštěstí z rodiny vykoupila za dost vysokou cenu, víc než z peněz byli prý nadšení, že se Anny zbaví.
Pohlédla jsem do Anniných veselých očí a nemohla uvěřit, že takové děvče, prožilo něco tak hrozného. Samozřejmě, nepamatuje si to, tak přesně, jako kdyby se jí to stalo teď, ale i tak je to smutné. Naštěstí všechny tady ty holky nechaly minulost minulostí a rozhodly se pomáhat srílanským dětem, kterým se nepoštěstilo. Cítila jsem k nim obrovský respekt. I slzička mi ukápla, ale ony mne hned na to rozesmály. Dokázala bych tu s nimi sedět dlouhé hodiny, nepřemýšlet nad ničím a jen spontánně tlachat. Ale nemohla jsem, v pět hodin místního času jsem musela napsat email do Ameriky pro Ashley s rozhodnutím, jakou organizaci bude REG podporovat a proč. S ředitelkou jsme prošli nějaké pokoje, ve kterých děti bydlí. Nacházely se už v plechových domcích, podobných těm ostatním mimo areál domova.  Návštěva utekla strašně rychle a já už volala s Ashley a řešily jsme, jak štědrá bude moje firma a kolik přispěje organizacím, které jsem pro budoucí spolupráci nevybrala. Rozhodla jsem se pro spolupráci se Sunshine, což mi bylo hned po opuštění domova jasné.

Hned ráno jsme už letěly s Charlotte zpět do New Yorku. Celá dovolená utekla strašně rychle a já se domů překvapivě těšila. Ještě před odletem jsem si stihla domluvit schůzku s Harrym. Mám toho hodně, co mu chci říct a už to chci mít za sebou. Chci se rozpovídat a vyjasnit si všechno, aby to mezi námi bylo neutrální. A ještě musím vyřešit Iana. Nerozhodla jsem se, jestli za ním půjdu, nebo jen zavolám. Nechtělo se mi jím ztrácet čas.

Harry nás vyzvedl na letišti svým autem (tak trochu jsem doufala, že to bude britské auto) a nejprve odvezl Charlotte k ní domů. Snažil se vést konverzaci o Srí Lance, dokonce se i tvářil, že ho odpovědi Charlie zajímají, ale bylo jasné, že jakmile nás opustí, konverzace bude úplně jiná. Jak jsem předpověděla, Charlotte vystoupila před domem, vesele nám zamávala a konverzace se změnila. Respektive žádná nebyla. Ticho nám ale vyhovovalo, oba jsme si utřídili myšlenky a připravili si, co chceme říct.

Zaparkovali jsme u bistra, které mě zvenku hned zaujalo, bylo velice podobné našemu oblíbenému v Miami. Moje předtucha se vyplnila, bistro bylo i vevnitř velmi podobné. Vybavila se mi spousta vzpomínek.

Vybrala jsem nám stůl v zadní části a spěšně pohlédla na jídelní lístek s obdobným jídlem jako v Miami. To, že Harry tohle místo nevybral náhodou, mi bylo hned jasné. Mezi námi bylo stále příjemné ticho, dokud číšník neodešel.

„Fajn, začnu," zhluboka jsem se nadechla a začala jsem. Řekla jsem Harrymu, jak jsem si poskládala myšlenky.

„Cítíš ke mně pořád něco?" Přerušil Harry náš dialog (spíš můj monolog) o Ianovi.
„Jistě, že k tobě něco cítím Harry. Byl jsi moje obrovská láska." Všimla jsem si, jak sebou škubl při slově byl. Nedošlo mi, že mu tím můžu ublížit. Měla jsem pocit, že tu přede mnou nesedí Harry po pěti letech odloučení, dospělosti a samostatného života, ale Harry, ze střední. Zamilovaný do mě.
„Harry, já tomu vůbec nerozumím. Proč si odjížděl, když ke mně cítíš něco tak silného?"
„Myslel jsem si, že si tě nezasloužím." Řekl a donesli nám jídlo. Nastala tedy krátká pauza, kdy jsme převzali jídlo, a já si vložila do úst první sousto.

„Když jsem byla malá holčička, taťka mi říkával: Jediný muž, který si tě zaslouží, je ten, který si myslí, že on ne." Pohlédla jsem Harrymu přímo do očí, ale výhled se mi rozmazal, bránily mu slzy. Harry ke mně okamžitě přiskočil a palcem kapičky utřel.

Ztišil hlas. „Rylen, neplakej. Teď si v klidu dojíme jídlo a odvezu tě domů." Nic jsem neříkala, jen jsem se slabě usmála. Harry mě pohladil po tváři a zahleděl se na moje rty. Neodhodlal se, aby mě políbil. Sedl si zpět na jeho židli a v tichosti jsme dojedli, Harry velkoryse zaplatil a šli jsme na parkoviště.

Než jsem obešla auto na stranu spolujezdce, sledovala jsem ho, jak míří ke dveřím. Všiml si, že jen tak stojím a pozoruju ho. Zavřel dveře řidiče a přešel ke mně.

„Harry, můžu ještě jednu otázku?"
Podezíravě se na mě podíval, ale souhlasil.
„Co vidíš, když se na mě podíváš?"
„Určitě to chceš vědět?" Přikývla jsem. „Svoji budoucnost."

Úlevou jsem vydechla zadržovaný vzduch v plicích. Přesně tuhle odpověď jsem chtěla slyšet. Harry se ke mně přiblížil a na nic nečekal, napjatě chytil můj obličej do dlaní a vášnivě mě políbil. A bylo jedno, že nás při tom fotí.

// Doufám, že se vám část líbila a napíšete mi názor do komentáře, děkuju za obrovská čísla u přečtění, hvězdiček a komentů. Mám vás moc ráda!