Opinion | Harry Styles CZ

19. » Special Christmas chapter

Dekuju za překonání 15 tisíc přečtení :) ❤️ a kdybyste hlasovali ve Wattys, byla bych moc vděčná :)

*Pohled vypravěče*
Hned, co za sebou Rylen zavřela dveře, vpadla do svého pokoje a dala se do rozbalování dárků, které dostala. Už podle výrazu vypadala pořádně natěšeně. Hned první dárek, který dostala od Louise, ji nadchl, až se rozbrečela. Dostala DVD, na kterém byli různá videa a fotky jí, Louise a Nialla, když byli ještě malí. Rylen ráda dostávala dárky, hlavně od lidí, které má ráda. Ale nejvíc si cenila dárků, které pro ni znamenaly hodně.

"Rylen, pojď na oběd prosím!" ozvalo se z kuchyně a Rylen překvapeně poskočila. Zvedla se ze země a sla za svými rodiči. Až teprve potom, co se pustila do jídla, si vzpomněla na Harryho. Pro něj měla dárky stále schované ve svém černém autě. Větší část jejího srdce říkala, ať mu je dá. Jenže větší část jejího mozku to neviděla jako dobrý nápad. Proto si Rylen nebyla vůbec jistá, tak jako nikdy předtím. Jediný chybný krok by mohl způsobit to, že by všechno mohla zničit. I tu malinkou kapku naděje na obnovení vztahu mezi nimi. Rychle sklopila hlavu k talíři, aby nezpůsobila Camille a jejímu otci nějakou bolest, kvůli tomu, že ona se trápí. Myslela si, že to tak zakryje, ale mýlila se Camille i její otec si toho všimli, ale domluvili se, že ji nebudou zbytečně vyslýchat.

"Rylen, máš dnes ještě něco v plánu?" zeptal se jí její taťka.
"Mám v plánu se válet v posteli a nic nedělat," zasmála se. Říkala úplnou pravdu. Ve své chytré hlavičce už měla obrázek sebe, jak leží v posteli, čte si, nebo sleduje televizi. Líbila se jí tato představa, kdy konečně doopravdy může vypnout a neřešit.
"Akorát bych chtěla po večeři jít k Brownovu parku na západ slunce. Mohla bych?" Západ slunce ve vánočním období patřil k jejím oblíbeným činnostem, jenže poslední dva roky nešla sledovat západ slunce, ani skrz její okno. Nemohla.
"Proč bys nemohla? Hlavně jdi spát rozumně, ano? Nepotřebujeme při dárcích zombie," její taťka se podíval na Rylen s přísným a seriózním výrazem. Hned na to propukli všichni tři v neovladatelný smích, z kterého bolelo všechny břicho.

Mezitím, co oni prožívali tyto nezapomenutelné vánoční chvíle, na druhé straně ulice stál bílý dům, ve kterém bylo ticho. Nikdo se nesmál, neradoval z Vánoc. Místo toho byl každý muž v jiném pokoji a jiném patře domu. Harry byl nešťastný. Neměl rád Vánoce, už jen kvůli tomu, že on je snad nikdy neslavil. Ležel na své posteli, sledoval světle šedý strop a ruce měl položené na hrudi. Měl pocit, jako by se jeho srdce (teda to, co z něj zbylo) rozpadalo ještě na menší a menší kousky. Jeho vnější část tak, ale vůbec nevypadala. Vypadal ostatně jako vždycky. Nečitelný výraz na tváři a prázdné zelené oči. V mysli mu běhalo několik myšlenek, které si nedokázal uspořádat.

"Ty IDIOTE!!" Harry leknutím nadskočil, když křičení jeho otce narušilo ticho domu. Jeho srdce začalo bít jako splašené. Neměl ale sílu, se alespoň zvednout. Pořád sledoval jeho strop, protože to byla jediná věc v jeho pokoji, ke které se nevázaly žádné vzpomínky. Neodpoutal oči od něj, ani když mu na tváři přistála silná facka. Sykl bolestí.
"Co to je?!" křičel na Harryho otec. Harry si pomaličku sedl a podíval se otci do očí. Oni dva se lišili ve všem. Otec máchal jeho synovi před obličejem obálkou. Harry ji musel chytit do rukou, aby si mohl přečíst, proč je otec tak naštvaný. Na obálce bylo Harryho jméno, ale v levém rohu obálky bylo razítko psychiatrické léčebny. Harry nevěřícně zalapal po dechu a začal obálku otevírat. Jeho otec ho naštvaně pozoroval. Nesnášel svoji bývalou manželku víc než Harryho. Harry otevřel obálku a vytáhl z ní dopis. Psalo se v něm, že je jeho matka způsobilá k tomu, aby se se svým synem mohla setkat. Harryho oči se štěstím rozzářily, jako by v nich tančily plamínky. To ovšem jeho otce rozzuřilo ještě víc, dopis mu vyrval z ruky a očima proletěl. Zamračil se.
"Nikam nejedeš," podíval se Harrymu do očí a se smíchem a dopisem opustil pokoj. Harryho přepadl pocit úzkosti a jeho oči se zaplnily slzami. Ta naděje, že by mohl Harry navštívit svoji matku, popřípadě i odvést z léčebny a začít s ní znovu bydlet, se rozplynula jako bublinka z koupele. Harry se položil znovu na postel a sebevíc se snažil zadržet slzy. Tím, že nenechal slzám volný průběh si vlastně dokazoval, že nad ním jeho vlastní otec nemá velkou moc. I když podvědomě věděl, že to není pravda, přemlouval sám sebe. Harry se točil na bok, hlavou ke zdi a pod jeho rukou zašustil papír. Otevřel oči a vzal tu obálku do rukou. Potichu zaklel, když zjistil, že na tom razítku není lokace léčebny. Zbývalo mu ale přečkat dva měsíce a pak se může od otce konečně odstěhovat. To bylo jeho malinkatá naděje, která mu přinášela do života světlo. Společně s Rylen. Jakmile jeho myšlenky jen zaznamenaly její jméno, nemohl se toho zbavit. Moc si to nechtěl přiznat, ale Rylen mu hodně chyběla. Byla to jediná holka, která mu kdy rozuměla. A Harry byl jediný kluk, který kdy miloval Rylen doopravdy. Jenže ani jeden z nich si nic z toho neuvědomoval. Chtěl všechno vrátit zpátky. Chtěl se bavit s Rylen, chtěl začít jinak a taky chtěl svoji matku zpět. Ale to nebylo bohužel jeho rozhodnutí.

Uplynulo několik hodin a Harry stále ležel v posteli. Tentokrát s telefon a sledoval nějaká videa na internetu, aby přišel na jiné myšlenky. Podíval se na hodiny, zůstal chvíli překvapený, když zjistil, že je několik minut po desáté hodině večer. Byl tak moc zabraný do videí a svých myšlenek, že ani nepostřehl západ slunce. Zvedl se z postele, protáhl a zamířil si to po schodech dolů. Jeho žaludek totiž vydával hlasité protesty proti ne-jezení. Lednička byla momentálně jediný cíl, který Harry vyhledával. Jenže dojít k ní bylo, jak jít přes labyrint, po tmě. Kvůli otcovým věcem, které se válely všude. Z ledničky si Harry vytáhl obyčejný jogurt a během pár minut ho snědl. Ačkoliv se to nezdá, Harryho jogurt zasytil dostatečně, nebyl zvyklý jíst hodně. Harry se pomalu a potichu snažil opustit přízemí, aby se dostal zpět do svého pokoje. Jenže zarazila ho nečekaná překážka. Jeho otec ležící na gauči s lahví alkoholu v ruce. Harry znovu, po druhé za tento den, pocítil pocit úzkosti. Rozběhl se co nejrychleji ke schodům, které bral po dvou a hned za sebou zavřel dveře. Dvě sekundy trvalo, než se jeho pokojem rozezněl hysterický pláč. Harry si sedl na zem, opřel se o dveře, hlavu dal do dlaní a brečel. Vypustil ze sebe konečně všechny emoce, které v minulých letech zadržoval. Za doprovodu nekonečných vzlyků, sáhl po svém telefonu a vytočil telefonní číslo, které bylo jako první.

"Omlouvám se, že ti volám tak pozdě, ale tvůj hlas je tou jedinou odpovědí na moje problémy a já jich mám tak hodně,"

________________

OKAYYYY, takže vyšlo dmd a omg :DD (to zní vtipně) ale já prostě nedokážu psát během toho, furt to pouštím dokola, že jo :D a někdy se i přistihnu, že to sleduju, protože chci furt vidět věci, kterých jsem si tam nevšimla předtím, grrr! jsem na sebe naštvaná, protože chci ten díl napsat dobře ! :D -pozn. zatím jen 365 slov, 21.8.2015, 11:39

Hotovooo(18:30) jsem na sebe pyšná ze jsem to dopsala dneska, jsem s části hodně spokojena i kdyz je kratší trochu 😂no i tak se vám snad líbí a dáte mi to vedet v KOMENTÁŘÍCH :) to je taková věc co jsem tu chtěla rict, mrzí me ze je taková malá komentarova odezva, ale nemužu vas nutit :(
Mějte se hezky a at zlomíme vevo rekord !!😂😝❤️
Klárka ❤️
Ps, ze to bylo sladký to co Harry rekl na konci, je to muj oblíbenej citát z OP.
TEN OBRÁZEK NAHOŘE !!!