Opinion | Harry Styles CZ

49. » Departure

Cvak. Fotografie se všemi (214) maturanty byla vyfocena. Zabralo nám to asi třičtvrtě hodiny, než jsme se seskládali na lavičky v tělocvičně tak, abychom se vešli do záběru. Byla jsem za nás všechny neuvěřitelně šťastná, že jsme to dokázali a došli až na konec. Každý konec je ale nový začátek. A já jsem se na nový začátek těšila, díky Harrymu. Jeho odjezd mě donutil se těšit na budoucnost.

Seděla jsem na lavičce vedle Nialla, který mě během focení šťouchal do žeber a teď, když jsme to konečně měli vyfocené, jsem mu to mohla oplatit. Začala jsem ho lechtat na místech, kde je nejvíce lechtivý. Hlasitě se smál a škubal sebou až mu z hlavy spadl čepeček. Vyučující nás káravě pozorovali, protože jsme zdržovali. Museli jsme se všichni přemístit na stadion, který byl pro ceremoniál vyzdobený a nachystaný. Než jsme se stihli seřadit před zraky všech rodičů a rodinných příslušníku, byl už čas na oslavný pochod okolo stadionu, následně napříč trávníkem k židlím. Sedli jsme si a ředitelka zahájila ceremoniál.

„Dobrý den! Všechny vás srdečně vítám na Maturitním ceremoniálu!" Ředitelka vyjmenovala všechny pracovníky školy a poděkovala jim. Jeden z učitelů vyhlásil nejúspěšnější studenty a atlety, prezident maturitního ročníku měl proslov a námi zvolená studentka zazpívala státní hymnu. Před skutečným zahájením promoce, zazpíval sbor školní hymnu. A konečně to začalo, ředitelka vyzvala první řadu, aby přišla a vyhlašovala jedno jméno po druhém. Po dvaceti minutách přišla řada na nás patnáct a přesunuli jsme se na pódium.

Byla jsem nervózní a natěšená zároveň. To, co jsem tady za ty čtyři roky zažila, změnilo a utvořilo moji osobnost, jakou jsem teď.

Niallovo jméno bylo vyvoláno a celá jeho velká rodina jásala. Zasmála jsem se, všichni jsou skvělí. Hned po Niallovi jsem byla na řadě já.
„Rylen Ibsenová!" Široce jsem se usmála a mířila k ředitelce.
„To je ta, co měla ze zkoušek samá áčka." Rodiče a všichni návštěvníci se rozesmáli.
„Gratuluju Rylen."
„Děkuju," převzala jsem si od ní desky na vysvědčení, přehodila jsem si střapec na druhou stranu čepce a odešla zpět na svoji židličku pod pódiem.

A když zhruba po čtyřiceti minutách zasedla mezi nás poslední dvěstě čtrnáctý student, byla správná chvíle na vyhození čepečků. Za tleskotu a výskotu jsme všichni nadšeně vyhodili to, co nám na hlavě sídlilo dnešní den.
Moje vyletěla pořádně vysoko, ale naštěstí jsem si ji podepsala, abych ji pak našla. Chtěla jsem si nechat na památku.

„Nialle!" Skočila jsem mu okolo krku. „Dokázali jsme to! Pojď." Popadl mě Niall za ruku a během chvíle jsme byli u Louise. T následuje po S. Objímala jsem toho bruneta s modrošedýma očima, když mi tato myšlenka bleskla hlavou. Prudce jsem otevřela oči a Spatřila dva smaragdy. Od Louise jsem se musela odtáhnout, nemohla jsem tam nechat Harryho jen tak stát. „Promiňte," řekla jsem klukům a o pár kroků se oddálila. „Bude to jen chvilka,"

Celou cestu k Harrymu mě jeho oči pozorovaly. Nevěděla jsem, co bude, až k němu přijdu. Co budeme říkat? Co budeme dělat? Je to vůbec správné? Než jsem se nadála, stáli jsme v objetí. Měla jsem velké nutkání ho políbit, ale to už vůbec nebylo správné. Povzdechla jsem si. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Slzy by už tekly proudem, kdyby toto nebyla šťastná chvíle. Alespoň pro mé spolužáky byla šťastná. Pro mě znamenala smutný konec a nový začátek. Bohužel jsem nevěděla, jestli nový začátek bude pravým opakem smutného konce.
„Rylen, gratuluju. Jsi úžasná, chytrá a překrásná. Všechno zvládneš."
„Budu muset." Řekla jsem si víceméně pro sebe. Ruce jsem nechala spojené za Harryho zády, ale odtáhla jsem se od něj. Sledovala jsem jeho tvář. Svraštělé obočí, ta velmi známá vráska mezi ním, zelené oči neobyčejné barvy, růžové hebké rty a ostře řezaná čelist. Všechny rysy Harryho obličeje mi byly velmi známé, skoro stejně známe jako rysy toho mého. Jenže mi bylo souzeno Harryho rysy zapomenout.