Aura's Dino Culture

🦖 19 🦖

Aura by se opravdu měla přestat dívat na filmy. 

Netušila, co čekala. Představovala si scénu jako z Kobry 11, čekala zmatek, čekala krev, chaos, všechno možné. Ono to bylo ale docela jinak.

Když přiběhli dovnitř, nemocnice byla zcela klidná. Samozřejmě. Jedna nehoda motorkáře nerozhodila celý svět. Proč jí ale přišlo, že ten její ano? 

Přistoupila k recepci. "Simon Riley?" zeptala se. "Před chvílí ho přivezli. Nehoda na motorce."

Mohla to čekat. Ten nepříjemný pohled sestřičky, které zrovna začal zvonit telefon a do toho po ní něco pokřikovala druhá sestra zezadu, jí napověděl, že tohle tak snadné nebude. "A vy jste kdo? Rodina?"

Nezmohla se na nic jiného než na přikývnutí. Třeba jí to tak projde, třeba- "Průkaz totožnosti, poprosím."

Pocítila frustraci. Na občancce samozřejmě neměla nic, co by ji se Simonem spojovalo. Ani příjmení, ani bydliště. Sestřička nakrčila obočí. "Nemůžu dát informace o pacientovi jen tak někomu, to snad víte."

Naprázdno otevřela pusu. A v tu chvíli se před ní vecpal Chris. "Je to jeho přítelkyně a je rozrušená," řekl sestře tvrdým hlasem. "Jeho rodiče jsou mimo město a jeho bratr leží doma se zlomenou nohou, tak ji poprosil, jestli by nemohla dojet alespoň ona. To snad chápete."

Vyjeveně na něj zírala. V duchu si říkala, že neexistuje vesmír, kde by odměkčil sestru tohoto typu, ale přece jen se stal zázrak. "Máte štěstí, že jsem to byla já, kdo dva týdny zpátky přijímal jeho bratra," prohlásila. "Poslední informaci mám, že je na ošetřovně číslo dva. Tudy," řekla a ukázala dál chodbou. Pak už začala přijímat dalšího člověka.

Odsunuli se stranou. "Wow, Chrisi, ani nevím jak-"

"Běž, prosím tě," přerušil ji Mateo. "Počkáme tady. Nemusíme se tam motat všichni."

Přikývla. Měl pravdu. A tak se na ně jen lehce usmála, i když se tak vůbec necítila a vydala se chodbou dál. Trvalo jí věčnost najít druhou ošetřovnu, prošla kolem jedničky, najednou byla u trojky. Zmateně se otočila. Tak byla slepá nebo co?

Vrátila se do čekárny. Lidé jejímu zmatenému já vůbec nevěnovali pozornost. A pak si všimla docela nenápadných dveří úplně na druhé straně. 

Ty dveře možná byly nenápadné, ta obří dvojka přes ně už ale ne. A zrovna se otevřely, když sestřička chtěla zavolat dalšího pacienta. "Můžu mít dotaz?" vyhrkla na ni.

"Ano?"

"Simon Riley? Bylo mi řečeno, že je tady."

Přikývla. "Tak tři minuty zpátky ho odvezli na rentgen. Jste rodina?" Přikývla podruhé. "Tak se tady posaďte. Řeknu vám, až se vrátí."

Brala jí za každé slovíčko. "Odvezli? Znamenalo to snad, že nemůže chodit? A rentgen? Měl snad něco polámaného? 

Leo a Simon byli opravdu dvojčata v tom nejpřesnějším slova smyslu. Jeden měl něco zlomeného, tak ten druhý musel taky. 

Poslechla sestřičku a posadila se. Tak se jí naskytla první chvíle relativního klidu, kde si uvědomila, jak vyšiluje. Jak se bojí. A že to nebylo jen tak. Že ten tenký led pod ní doslova praskl tu sekundu, co zvedla Leův telefonát. 

Napsala Leovi. Jsem v čekárně, Simona odvezli na rentgen. Víc zatím nevím. To samé pak i klukům.

Netrvalo zas tak dlouho, když se sestřička u ní opět objevila. "Pokoj dvacet sedm. Tady půjdete doleva, pak druhou odbočkou doprava. Měla byste to v pořádku najít."