Aura's Dino Culture

🦖 34 🦖

"Co se stalo?"

Simon vůbec nevypadal svůj. Nevypadal jako ten člověk, se kterým předešlé dva dny plánovala výlet do paříže, koukala na letenky. Nevypadal jako ten člověk, který ji nabídl spolubydlení.

A proto měla hned tak nějak tušení, že se to bude týkat tohoto všeho.

"Pojďme si první někam sednout," vybídl ji. 

Našli si malou diskuzní místnost pro čtyři lidi. Měli docela štěstí, protože bylo v knihovně celkem narváno a Aura si nedokázala představit, že budou něco řešit v otevřeném prostoru knihovny. A tak se uvnitř zavřeli. 

Simon stáhl rty do úzké linky. "Nevím, kde začít," zamumlal a posadil se na židli. Aura už dávno seděla naproti němu. 

A tak to zkrátka zkusila. "Bude to něco se stáží, že?"

Překvapeně k ní vzhlédl. Ne tím způsobem, proč by si tohle myslela. Nopak tím, že jak to ví.  "Mluvila jsi s Leem?"

"Ne, proč?"

"Jak víš, že se to týká stáže?"

Uchechtla se. "Je to to jediné, co momentálně. Na to nepotřebuju být génius."

Uznale pokýval hlavou. "Pravda," zamumlal. Natáhl se přes stuůl a chytil její ruce do svých. Pohled upřel na jejich dlaně. "Já... dnes ráno mi někdo volal."

"Simone," vydechla. "Prostě to řekni."

Podíval se jí do očí. "Nabídli mi místo ve Švýcarsku, protože jim vypadl zájemce."

Dobře, možná po něm neměla chtít, ať to na ni takhle hodí. Možná by pak byla méně v šoku, kdyby to okecával. 

Narovnala se na židli a rozpojila tak jejich ruce. Zhluboka se nadechla. "Ale ty už máš místo v Německu, ne?"

"Volal jsem do školy. Jestli na to kývnu, nechají mě se odepsat ze stáže v Německu a nabídnout to někomu jinému," odpověděl.

Takže už si i zjišťoval, jestli to jde. Beztak na to už kývl, na to se Aura raději neptala. Vypadal tak, jak vypadal, protože se rozhodl dát Švýcarsku přednost. To ji přišel oznámit. Nepřišel s ní probrat, co by měl dělat. 

Najednou na ni byla ta místnost malá. Najednou potřebovala pryč. A tak se beze slova zvedla a vyrazila ke dveřím.

Nechtěla, aby se hádali. Nechtěla být tou fúrií, které ho ani nepodpoří v jeho snu. Chtěla si zachovat ten postoj, co mu tenkrát slíbila, ale na to to potřebovala první zpracovat. 

Protože Simon pojede do Švýcarska. A z tama ho pošlou kdo ví kam, kde dost možná bude nebezpečno. A ona o něm nebude skoro nic vědět.

Nestihla ale odejít, protože Simon se  na poslední chvíli vecpal mezi ní a dveře a sykl bolestí, když narazil bokem do kliky. "Nechoď."

Chvíli na něj jen prázdně zírala. Doslova skenovala celý jeho obličej, jakoby ho neznala už nazpaměť. Chtělo se jí na něj křičet, brečet, zároveň ale tohle nebyla reakce, kterou mu chtěla dát.

Věděla, že jeho rozhodnutí nezmění. Věděla, že ho nechá tam odjet. Věděla, že se vrátí v pořádku. Přesto to v ní způsobovalo emoce, které nesnášela. Přesto na něj chtěla křičet, jak jí to může udělat. 

A tak nic neřekla, jen těmto emocem nechala volný průběh. Třeba ho v tom za nějakou dobu podpoří, zároveň ale musel vědět, že jí to bolí. Zkrátka se mu tam naplno rozbrečela, což bylo snad za dobu, co se znali, poprvé. Když jí o té přihlášce řekla, trochu zaslzela, to ano, nikdy před ním ale vyloženě nebrečela.