Aura's Dino Culture

🦖 33 🦖

Simon se vzpamatoval celkem rychle, a tak vše hned zaběhlo do starých kolejí.

A začali tak plánovat jejich letní stráže. Začali tak plánovat jejich klišé romantický výlet do Paříže, to, jak ho Aura navštíví i v Německu. A najednou nemohla být šťastnější. 

Sehnat bydlení v Paříži nebylo vůbec jednoduché, a tak začali brzy. Hledali jednopokojový byt, kde by pronajímateli nevadilo, že zkrátka Simon po týdnu odjede a ona si ho bude pronajímat sama. A tak zamířili na Airbnb.

Zděsila se těch cen? Ano. A tak byla neskutečně vděčná, že měla plně podporující rodiče s dostatečnými prostředky.

"Co tenhle?" zeptal se Simon a natočil k ní svůj počítač. "Malý prosluněný byt s romantickým výhledem na Eiffelovu věž," přečetl popisek. "Akorát na nás malý prosluněný romantický klišé výlet."

Když ho nevzali do Švýcarska a ani do Paříže, bála se, s jakou náladou bude všechno tohle plánovat. Naprosto ji ale překvapil, když byl do toho snad i více entusiastický jak ona. 

Natáhla ruku a projela si fotky. "Prosluněný možná je, ale nevím, jestli chci sprchu v kuchyni."

"To má sprchu v kuchyni?" zděsil se a otočil si notebook zpátky k sobě. "Ty vole. Koho tohle vůbec napadne?"

"Maximalizace prostoru," pokrčila rameny Aura.

"A co, budeš kromě sebe sprchovat i nádobí s jarem?"

"Udržitelnost. Plýtvání vody. Svým způsobem je to geniální, ne?" usmála se.

Simon záložku rychle zavřel. "Dále."

Nakonec zúžili výběr na pět potencionálních bytů, které měly dobře vyvážený poměr ceny a lokality. Sice nebudou mít Simonův vysněný výhled na Eiffelovku, taky nebudou muset ale prodat svou ledvinu, aby se doplatili. A to brala jako výhru. 

Zaklapla svůj počítač, pak i ten Simonův. "Rozlouskneme to zítra. Ať se nám to chvíli rozleží v hlavě."

"Ještě jedno musíme vyřešit."

"Co?"

Seděli na sedačce v Auřiném skromném pokoje ve spolubydlení. Simon se po pokoji rozhlédl. "S výletem do Paříže před začátkem tvé stáže a s tím, jak po koci pojedeš za mnou, tady nebudeš skoro dva měsíce. Já ve svém bytě taky. Máš v plánu se vystěhovat na ty dva měsíce? Nebo budete to platit taky?"

Zatvářila se lehce zmateně. "To jsem s táty ještě neprobírala. Ale asi bychom to jen zaplatili, ať mám jistotu, že mám pokoj, až se vrátím. Proč?"

"Já ten pokoj asi pustím," řekl. "Říkal jsem si, že bys mohla taky. A po návratu bychom si mohli najít něco spolu, hm?"

Řekl to tak nenuceně, jako by se jí ptal, jestli si nezajdou na zmrzlinu do cukrárny ve vedlejší ulici. Jako by to nebylo něco velkého.

A ono možná bylo, přesto ucítila čistě jen euforii, že se jí Simon ptá, líbila se jí představa, že by spolu mohli po dokončení stáží bydlet. 

"Jestli je to na tebe brzo nebo si myslíš, že jsem šílený, řekni," doplnil, když Aura chvíli neodpovídala. "Jen jsem si říkal, že by to bylo fajn. A ušetřili bychom za nájmy našich pokojů."

Pobavilo ji, že si myslel, že to na ni mohlo být brzo. "Rain se zeptal Judeho po půl ruce, aby se k nám nastěhoval. A já mám jeho geny. To si piš, že mi to nepřijde ani brzo ani šílený, mám jeho geny."

Simon se zasmál. V době, kdy se vrátí ze stáží, spolu budou už rok a půl. A i když se hodně mohlo změnit, zatím jejich vztah pracoval jako perfektne seřízené hodinky. Když už se kvůli něčemu chytli, zvládli to vyřešit rychle a v klidu. Aura neměla tak pochybnosti, že by se něco změnilo a také už teď, po roce jejich vztahu, věřila v to, že Simon je ten pravý.

Takže najít si nějaký společný byt po roce a půl ji nedělalo nejmenší problém. 

Simon ze srandy otevřel počítač. "Tak jdeme hledat byt?"

Teď, půl roku dopředu, by určitě nic nenašli, to dobře věděli oba. Simon se pousmál. "No, tak to bylo jednodušší, než jsem čekal. Jsem vůbec nemusel být nervózní."

"Tys byl nervózní?" uchechtla se.

"Já nevím teda, jak to bere vaše rodina, ale normálně jde o velkou věc, co se sestěhování týče," utrousil. 

"Můj táta má totiž teorii," začala vysvětlovat. Přitáhla is kolena k sobě. "Když byla moje máma těhotná se mnou, táta jí plánoval před porodem požádat o ruku. Jenže jsem se narodila o dva týdny dřív a... tu šanci už nedostal. Takže když potkal druhého tátu, po dvou týdnech mu řekl, že ho miluje. Po půl roce se ho zeptal, jestli se k nám nenastěhuje. Zkrátka... jeho teorie je taková, že když něco opravdu cítíš, není čas ztrácet čas. Pak bys mohlo tu možnost přijít jako on s mámou. Takže já to cítím tak, že mi to nepřijde brzo nebo šílený. A jestli sociální normy tvrdí, že to brzo je, ať si to tvrdí někomu jinýmu."

Simon se krátce zasmál. "Já zbožňuju tvý táty. To je prostě..." Dal si chvíli na rozmyšlenou, aby našel ta správná slova. "To je prostě krásný, jak tě vychovali. Fakt."

Spokojeně se zakřenila. "Já vím."

"Takže cítíš, že sestěhovat se se mnou je ten správný krok?" ujistil se.

Přikývla. "Jo."

"Okay."

"Okay."

"Tak se v září sestěhujeme."

"Přesně tak."

Usmáli se na sebe. A bylo domluveno. 

Aura mu ještě povyprávěla o celém procesu adopci její sestry, to byl přece jen taky příběh, kdy se jejím tátům do jednoho roka povedlo stát pěstouvny, vzít se a ještě ji adoptovat. Milovala, jak Simon rád o její rodině poslouhal. Nemyslel si, že jsou divní, neměl na nikoho špatný názor. 

Její vztah se Simonem zkrátka vyléčil všechny ty pochyby, co měla z předchozích vztahů. perfektně si sedli.

K večeru naposílala ještě jejich úzký výběr bytů tátům, aby se na to taky samozřejmě podívali. Přece jen oni to měli platit. A určitě měli i nějaká kritéria, co se o něco více pochybných částí Paříže týkalo. Nenechali by Auru bydlet někde, kde by usoudili, že to není bezpečné. Simon tam s ní bude přece jen jen jeden týden.

Na druhý den tedy jeden z bytů, ten, na kterém se její tátové shodli, zarezervovali. Přišlo jí naprosto šílené, že se to vůbec dělo. 

"Můžeme se podívat už i tobě v Německu," navrhla Aura, když byla jejich rezervace potvrzena.

"To je ještě čas," mávnul rukou Simon. "Spojil jsem se s jedním klukem, co tam byl dva roky zpátky. Pošle mi nějaké tipy, tak na to můžeme kouknout, až něco pošle. Spíš bychom mohli kouknout na letenky."

A tak se šli podívat na letenky. Aura se už teď těšila jako malé dítě, jako by je to čekalo už za pár týdnů a ne šest měsíců. 

Večer Simon odjel, protože na druhý den stejně vstával brzy ráno do práce. A když se potkali pak odpoledne v knihovně, aby pokračovali v učení na zkoušku, hned poznala, že se něco stalo.

Simonův úsměv nebyl upřímný, když mu dala krátkou pusu na přivítanou. A to se jí potvrdilo, když následně řekl: "Můžeme si promluvit?"

🦖

hehhehehehehehehhehehe