Aura's Dino Culture

🦖 38 🦖

Simon odjížděl do Afghánistánu.

Když jí to zavolal, Aura neměla tušení, co se sebou. Zjišťovala si toho o Simonově stáži hodně a Afghánistán byl snad tou nejhorší zemí, kam ho poslat mohli, jak sama usoudila. Tipla mu teda hovor. Musela to rozdýchat. 

Snažil se jí vytočit opakovaně znovu. Až ale o dvacet minut později mu zavolala zpátky sama, ale nejprve nenacházela slova. A tak začal mluvit Simon.

Poprosil ji, ať si najde mapu. Popsal jí, kde bude on, kde je největší nebezpečí. Řekl jí vše, co mu k tomu řekli oni a i když jí to trochu uklidnilo, stále jí pracovaly nervy na plné obrátky. 

Nervy jí pracovaly od začátku stáže. Jak kvůli její, tak kvůli Simonově. Byla stresor, často si ten stres ale vytvářela sama. Tentokrát ne, tentokrát se na ni valil ze všech stran, protože v nemocnici na ni byl větší nátlak v druhém týdnu a do toho Simon.

"Ještě jedna věc," řekl Simon tiše.

Aura zavřela oči. "Co?"

"Připojení... připojení je tam hodně omezené. Můj mobil tam ani fungovat nejspíš nebude, nechávají signál volný pro důležitější věci, jako je domluva mezi nemocnicemi a tak, takže..."

Do očí se jí nahrnuly slzy. "Takže měsíc od tebe neuslyším ani slovo?"

"To vůbec, neboj," uklidnil ji rychle. "Budeme mít k dispozici telefonáty. Nevím, jestli to budou dva nebo tři týdně, třeba i víc. Jen... jen to nebude tak, že bychom si mohli zavolat kdykoliv."

Nechtěla mu to říct, ale v tu chvíli byla tak emočně rozhozená, že to z ní zkrátka vypadlo. Sice jen krátce a potichu, ale jasně. "Já tě nesnáším."

Chtěla mu být oporou. Vážně jo. Ale museli ho poslat přímo do pitomého Afghánistánu a to zkrátka zkousnout nemohla.

"Promiň," vydechl. Víc toho neřekl. Neměl ani co.

Seděli tam snad dvě minuty v úplném tichu, ona v onom jednopokojovém bytě v Paříží, on sbalený na svém pokoji ve Švýcarsku, který sdílel s nějakým dalším dobrovolníkem z Norska. 

"Hlavně buď opatrný," vydechla nakonec. "Prosím. Hlavně se nenech ovládnout tím tvým pitomým adrenalinem. Zůstaň nohama na zemi a dělej jen to, co ti řeknou, jasný?"

Věděla, že za normálních okolností by zavtipkoval zpátky, udělal si z ní srandu, nějak jí odpálkoval. V ten moment to ale samozřejmě neudělal. "Slíbil jsem ti, že budu v pořádku, ne? Tak pro to udělám úplně všechno."

Lehce se pousmála, i když to bylo spíše smutné. "Neber mě vážně s tím, že tě nesnáším."

"Však já vím."

Nedokázala mu v tu chvíli ale říct, že ho miluje. Přišlo jí to v až moc nucené. 

"Takže zítra odlítáš?"

"Jo," špitl.

Byl ve Švýcarsku teprve tři dny. Čekala, že ho někam přiřadí až po pěti minimálně. Byla to jak facka. Vlastně pro ně pro oba, protože Simon to tak úplně nečekal taky. Zkrátka byli ale potřeba nejlépe co nejdříve.

"A teda... já ti teda jen tak zavolat nemůžu? Musím čekat na tebe?"

"Nejlépe jo. Myslím, že by ses jako dovolala a mohla mě vyžádat, ale asi by to muselo být něco-"

"Vážného, jasně," doplnila ho. "Jen se ptám. Budu čekat, jak mi zavoláš."

"Zkusím ti volat dvakrát týdně, jo?"