Aura's Dino Culture

🦖 42 🦖

Nikdy by jí nenapadlo, že by se její vysněná stáž dokázala proměnit v noční můru.

Nikdy se necítila tak strašně. Nikdy nebyla tak zmatená ve vlastním těle, cítila všechno a zároveň nic. Nechtěla brečet, přesto slzy prostě nepřestávaly.

Nechtěla si představovat ty nejhorší scénáře, co je se Simonem, stejně se nedokázala zastavit.

Ležela schoulená v klubíčku, v hlavě jediná otázka. Jestli Simon zemře, nechá si to dítě?

Zavřela pevně oči. Nemohla takhle přemýšlet. Jak říkal Jude, nic nevěděli, nemohla dělat závěry z ničeho. I tak její hlava stále bloudila to temných míst.

Asi po hodině čistého ležení a breku se postavila. Došla do kuchyně, kde se válely informace o potratu, všechny je vzala a už je chtěla vyhodit s tím, že se na ně nemůže dívat, ale nedokázala to. Co když je bude potřebovat? Co když se jí Simon nevrátí? Nebo co když se vrátí zraněný a s jeho léčením nebude na dítě pomyšlení?

Nechala je tam ležet. A šla si uvařit další čaj, protože to by jí udělal táta, kdyby tady v tu chvíli byl. A že za chvíli bude. Musela to jen vydržet do půl noci, která se zdála být nehorázně daleko. Bylo půl druhé. Byla to ještě věčnost.

Došourala se na záchod. Shodila ze sebe propocené oblečení. Odhadovala, že by jí Rain doporučil i sprchu. A tak stála snad deset minut pod proudem vody, který alespoň schovával její slzy.

Simon musel být v pořádku. Musel. Konečně našla někoho, s kým byla šťastná, koho milovala celým svým srdcem a dokázala si s ním i představit budoucnost. Sice si ji plánovali jinak, než se teď vyvíjela, ale to už jí bylo jedno. Teď jen doufala, že budou mít nějakou budoucnost a ne že jí zavolá Leo se špatnými zprávami ze základny.

Toho se v tu chvíli bála nejvíce. A tak nechala telefon vypnutý, dokud táta nepřiletí. Sama by takové zprávy neunesla, to raději zůstala v nevědomí a malou nadějí, že je Simon přece jen v pořádku.

Bude připravená slyšet, co se stalo. Až ale bude u táty.

Vylezla ze sprchy snad po dvaceti minutách. Vydrhla si tělo to posledního centimetru, jako by snad ze sebe mohla seškrábat všechny ty negativní emoce, všechen ten zmatek, co cítila.

Podívala se na hodiny. Rain byl momentálně v letadle. Chvíli zvážila, že si zapne telefon a podívá se na novinky, ale moc se bála. Bála se zpráv typu, že nemocnice byla vybombardována a nikdo nepřežil. Stále tu její táta nebyl. Nemohla se ještě zlomit nad špatnými zprávami. Jestli je Simon v pořádku, bude tam mít zprávu od Lea, věděla to. Ale nezapne telefon, dokud Rain nepřijede. Strach v ní momentálně převládal. 

Pak to ale nedokázala a když se blížila šestá hodina, což znamenalo, že tát měl přijet až za dlouhých dalších šest hodin, vzala telefon do ruky a dlouze zmáčkla postranní tlačítko. Potřebovala vědět, jestli má vůbec někdo nějakou zprávu o Simonovi. 

Zrovna, když měla zadat kód, někdo zaťukal na dveře. Docela rychle a agresivně. Trhla hlavou směrem ke dveřím. Jestli to zase byla ta baba z patra pod ní, co si francouzsky neustále stěžovala, že byli až moc hlasití (jak Simon tehdy přeložil na překladači), asi ji ve svém rozpoložení pošle francouzsky někam. A to ani nevěděla, jak by to řekla. 

Otřela si oči, jako by to snad mohlo něčemu pomoct. Ťukání se ozvalo znovu. A sotva se dotkla kliky, z druhé strany se ozvalo: "Auro?"

Musela mít halucinace. Musela být tak dodeptaná, že si jeho hlas připsala na něčí jiný. Váhavě otevřela, i když si nebyla vůbec jistá, že je to bezpečné. Nevěřila v tu chvíli ani sobě. 

A nevěřila si ani ve chvíli, kdy opravdu před sebou uviděla stát Simona. S kruhy pod uslzenýma očima a s rukou v ortéze, ale byl to on, byl to její Simon. Do očí jí vyhrkly slzy a zavrtěla hlavou. "Prosím, že se mi jen nezdáš," špitla, protože v tu chvíli si už opravdu nebyla jistá. 

"Díky bože," vydechl Simon, udělal dva dlouhé kroky a už ji držel v náruči přesně tak, jak po tom snila posledních dvacet šest hodin. A i když si myslela, že nad svými slzami ztratila kontrolu už předtím, nevěděla, jak by to tedy popsala v tu chvíli. 

"Proč nebereš telefon?" zamumlal, zatímco jí vyloženě mačkal ve svém objetí, i když jen jednou rukou. Byl to ten nejlepší pocit na světě. "Já... už jsem si vážně myslel, že jsi šla na potrat. Že tu jsem pozdě."

Chtěla mu odpovědět, vážně jo, v tu chvíli ale opravdu netušila, jak se tvoří slova. Objímala ho, jako by se stále chtěla přesvědčit, že opravdu stojí u ní v bytě. 

Pak se konečně odtáhla. "Jak... Co tady děláš?" zeptala se zmateně. Málem si za tu větu zatleskala. 

Lehce zavrtěl hlavou. "Já ani nevím, kde začít."

"Myslela jsem, že si mrtvý. Viděla jsem ráno ve zprávách, že..." Polkla slova. Vlastně pořádně ani nevěděla, co viděla. Nerozuměla francouzštině, jen viděla záběry a to jí bohatě stačilo.

Pohladil ji po tváři, rozcuchané vlasy ji dal za ucho. "Byl jsem už na cestě za tebou, když se stalo nejhorší. A díky bože za to." Povzdechl si. "Nevím... raději ani nevím, kolik je mrtvých, zraněných."

Potřebovala vysvětlení hned teď. Potřebovala vědět, jak to že je Simon u ní na bytě, když měl být v Afghánistánu. A proč má sakra celou levou paži v ortéze.

Otočila se ke svému telefonu, rychle vyťukala kód. Najednou jí to začalo spamovat - nepřijaté hovory a zprávy snad ze tří různých aplikací. Mateo, Chris, Leo, pár zpráv i od Judeho, aby mu dala vědět, jak jí je.

A pak, pak tam bylo několik nepřijatých hovorů od Simona. Z jeho osobního čísla. To byl scénář, který ji ani nenapadl, když mobil vypínala. Nenapadlo ji, že Simon tomu utekl, že byl na cestě k ní.

Potřebovala se vzpamatovat. Ta úleva, co v tu chvíli cítila, se ani popsat nedala. Musela se posadit, protože už ani svým nohám nevěřila, že jí udrží vzpřímenou. Sedla si na kraj postele a hlavu schovala do dlaní. Nádech. Výdech. 

Ucítila, jak se Simon sedl vedle ní, jak jí dal zdravou ruku kolem ramen a přitáhl si jí k sobě. "Já se tak strašně moc bála," vzlykla. Najednou se ty emoce v jeho náruči zdály být snesitelnější. 

Pohladil jí po paži, vtiskl jí polibek do vlasů. "Promiň. Já ani nevím, jak se ti omluvit za to, čím sis posledních dvacet čtyři hodin musela projít. Ale jsem už tady s tebou a už se bát nemusíš. Nějak... nějak to vyřešíme."

Narážel na těhotenství. Bylo jí to v tu chvíli jasné. A věděla, že to nějak vyřeší, zrovna to ale v tu chvíli řešit nechtěla. Musela zjistit, jak se teleportoval z Afghánistánu do Paříže za dvacet čtyři hodin.

Trochu se od něj oddálila a podívala se na jeho ruku v ortéze. Pak na něj. "Ty máš sakra co vysvětlovat," vydechla. 

Lehce se pousmál. Už jen za ten úsměv by ho umačkala ve svém objetí znovu. Byl tady. Byl tady, stál na vlastních nohách, mluvil, viděl, slyšel. To se jí snad jen zdálo. 

"Já vím," přiznal. "A všechno ti vysvětlím. Jen bych chtěl ale podotknout, že tady prcek," ukázal jí na břicho, "mi doslova zachránil život."

Bylo to poprvé, co někdo uznal přítomnost nového života v jejím břiše. Ona sama to doteď ještě nedokázala. A ta jediná věta z jeho úst jí stačila k tomu, aby jí spadl druhý kámen ze srdce. Aby věděla, že Simon přijel rozbít všechny obrázky, které si o něm její hlava usmyslela. Jako třeba ten, že by dal přednost kariéře.

🦖

ŽIJE, CHODÍ, VIDÍ, MÁ VŠECHNY KONČETINY, VIDÍTE, JAK JSEM MILÁ???