Aura's Dino Culture

🦖 31 🦖

Dalo by se říct, že Aura zpracovávala dva dny to, co jí Simon řekl.

Možná dělala z komára velblouda. Možná si to mohla nechat na dobu, kdy budou mít jistotu, jestli ho vezmou nebo ne, protože nejspíše to byla jen zbytečná dvoudenní pauza, kdy komunikovala se Simonem jen minimálně. 

V pondělí se uviděli ve škole. Stále řadu v bistru na kávu, když se Simon objevil za ní. "Jestli mě stále nechceš vidět, vypařím se dřív, než se vůbec otočíš," řekl jako první.

Bylo jí jasné, že se mu ve škole nevyhne. A už to nechtěla více hrotit, dokud nebudou vědět, na čem jsou. Pořádně ho vyhrotí až ve chvíli, jestli ho vezmou. Možná ho i zamkne u sebe v pokoji, aby neodjížděl. To se ještě musí rozmyslet.

Neodpověděla, otočila se. Otočila se na toho svého kudrnáče, který jen chtěl pomáhat lidem na místech, kde lidí jako on bylo nedostatek. Vždyť ani nemohla být naštvaná. "Flat white?" zeptala se. Přikývl. Aura se dostala na řadu a objednala jim obou. 

Když se přemístili k výdeji objednávek, aby tam počkali, opřela se o sloup. "Chyběla jsi mi," řekl jí.

"Byly to jen dva dny."

"Spíš tři. A věděl jsem, že si naštvaná, což k tomu nepřidávalo."

Povzdechla si. "Nejsem naštvaná. Nebo možná trochu. Já vlastně nevím. Jen... je toho hodně na zpracování."

"A jak daleko jsi v procesu zpracovávání?" zeptal se opatrně.

Podívala se na něj. "Odsouvám ho na moment, až budeš vědět, jestli tě vzali. Teď to stejně nemá cenu."

Vypadalo, že se mu ulevilo. Na výdeji se objevil jejich kávy, a tak je Simon vzal a podal jí její cappuccino. Volnou rukou pak chytil tu její. "Já tě chápu," začal. "A chápu, že je to velký. Vážný. Takže jen chci, abys věděla, že beru jakoukoliv tvou reakci."

Musela se lehce uchechtnout. "Jakože nechci se hádat, ale jestli si uvědomuješ, jak velký a vážný to je, proč jsi mi o tom neřekl, než jsi tu přihlášku odeslal?"

"Protože mě pravděpodobně nevezmou a jen zbytečně bych tě rozrušil. Přešel bych to mlčením."

On měl dobrou odpověď na všechno.

Dál to ale řešit nechtěla. Výsledky je čekaly za několik týdnů, nemuselo to mezi nimi viset už teď. 

"Zkusím to udupat někde hluboko v mé mysli a nemyslet na to do dne výsledků, slibuju," odpověděla.

Simon se pousmál a shlédl na ni. "Takže mě necháš tě dneska pozvat na nápravné rande?"

On měl opravdu rande rád. Vždy vymyslel dobrý program, vždy dokázal, že se cítila naprosto speciálně. A taky moc dobře věděl, že tohle mu neodmítne. A i když bylo pondělí, souhlasila. Samozřejmě. 

Bylo opravdu hezké na to nemyslet. Simon ji vyzvedl na motorce a vzal ji na vyhlídku na město. Samozřejmě jel opatrně, ostatně jako vždy, když jí vezl. Rok a ona si stále nezvykla. Stále byla nervózní pokaždé, co se na tu příšeru posadila. 

Udělali si menší piknik, Simon opět vytáhl kytku. Doslova na každé rande ji jednu přinesl, i když už spolu byli dlouho, i když mu už několikrát říkala, že to dělat nemusí. Nebo alespoň ne na každém rande. Jenže tohle rande bylo nápravné, proto jí přivezl kytku větší jak normálně. 

"Já tě zabiju," vydechla. Snad si to Simon z její řeči přeložil, jako že ho miluje. 

"Ještě nekončím," podotkl a vytáhl čokoládu.

Aura nakrčila obočí. "Ty mě chceš naprosto odměkčit, co?"

"Můžu se alespoň pokusit."

Chvíli jen seděli na trávě, pojídali sušenky a povídali si. Auře pak začínala být pomalu zima, ale nechtěla ještě jít, a tak se přitiskla k Simonovi, aby ji jeho tělo o něco víc zahřálo. Přehodil přes ni jeho motorkářskou bundu a ona si opřela hlavu o jeho rameno. 

Zavřela oči. A začala přemýšlet nahlas.

Někdy to tak dělali. Byl to dobrý způsob, jak ze sebe věci dostat, což bylo u nich důležité. Trávili spolu opravdu hodně času - ve škole, učili se spolu, minimálně tři noci v týdnu u sebe přespávali. A to, že o tom druhém věděli vše, i to, co se mu honí hlavou, jim podle ní jen pomáhalo. 

"Najednou stranu se cítím jako pokrytec, že dělám takovou scénu z toho, že chceš pomáhat," začala potichu. "Je to přece jen jen měsíc. Měsíc a budeš zpátky. Nepřidáváš se do armády, nechceš být vojenský doktor. Chceš jen nabrat zkušenosti. A já chápu, že tohle je jedinečná nabídka, jak v oboru, který chceš dělat po zbytek života, získat zkušenosti ty nejlepší. Nemůžu ale spát z myšlenky, že se přece jen něco podělá, že se přece jen zraníš nebo že-" Polkla. Asi to ani doříct nechtěla. 

Simon si ji přitiskl blíž k sobě. "Vtipný fakt na začátek, tak do patnácti jsem vojenský doktor chtěl být. Čím starší jsem ale byl, tím více mi docházelo, že jsem rodinný typ. Nedokázal bych opustit na delší dobu rodinu a odjet někam, kde by se každý den báli o můj život. A teď?" Dal ji lehkou pusu na spánek a pak se lehce ušklíbl. "Nedokážu si představit, že bych opustil takhle tebe. Nechával bych tě doma, aby ses starala o domácnost, o děti a ještě do toho pracovala. Protože jednou děti chci. A chci být v jejich životě přítomen."

Zasmála se, když takhle mluvil o jejich budoucnosti.

"Ale nevím, asi chci tenhle sen patnáctiletému Simonovi splnit. A tohle je ta nejlepší možnost, protože je to jen měsíc. Ani mě nemůžou poslat do srdce dění. Můžu se vrátit s výbornými zkušenostmi, říct, že jsem to zažil a už nikdy toho nelitovat, protože to budu mít odškrtnuto."

Prstem začala obkreslovat jeho tetování na paži. "Asi tě jistým způsobem chápu," odpověděla. "Jen jsem lakomá a lakomě se o tebe bojím. Měla bych být ale ráda, že z vojenského doktora sešlo, co?"

"Třeba se mi to zalíbí a tenhle starý sen udělá velkolepý comeback, hele."

Šťouchla do něj. "O tom ani nevtipkuj."

"Okay, budu o tom vtipkovat až tak za týden, kdy to nebude tak citlivý, poznamenáno," přikývl. Protočila očima. 

Simon přece jen byl její do třetice všeho dobrého. Byla s ním déle jak s kýmkoliv jiným, milovala ho mnohem více než kohokoliv jiného. Nechtěla to pokazit. Nechtěla, aby to skončilo kvůli jednoměsíční stáži, ze které se pravděpodobně vrátí naprosto v pořádku a zjistí, že histerčila zbytečně. Pokud ho vůbec vezmou.

Vzhlédla k němu. "Zkusím nešílet, jestli tě vyberou. Ale za svou reakci neručím. A zkusím tě nakonec i podpořit. Ale jediný vtípek o tom a přestanu s tebou mluvit. Citlivý to bude do chvíle, dokud se nevrátíš celý zpátky."

Vypadal překvapeně. Nejspíš z její dosavadní reakce čekal, že se mu žádné podpory nedostane, že se s ním rozejde, jestli ho vyberou, cokoliv. A možná tohle byly scénáře, to taky v tom nejhlubším bodě zvážila, ale musela si to stále připomínat - jeden měsíc. Vždyť to nic nebylo. 

Začala znovu přemýšlet nahlas. "Miluju tě," řekla mu. "Až moc na to, abych tohle nechala nám zničit to, co máme. Takže jak říkám, zkusím respektovat tvá rozhodnutí, protože nechci být ta holka, co ti bude diktovat život."

Možná si jejími slovy nebyla ještě stoprocentně jistá, když je ale říkala nahlas, věřila jim. Počítali s tím, že jim stáž na jednom místě třeba nevyjde, že se třeba měsíc, možná i dva neuvidí, když každý dostane jiný termín. Zkrátka si při nejhorším bude jen namlouvat, že je Simon třeba ve Francii, když ona bude v Německu. 

"Ty jsi prostě dokonalá," vydechl a spojil jejich rty.

Snad byla. Snad se opravdu zachová tak, jak mu tady slibovala, v případě, že ho vyberou.

🦖

když vidím vaše reakce u minulé kapitoly, kdo se hlásí o playlist na simonův pohřeb? kdo zařídí prostory? pomníček bych mu nechala udělat na vyšehradě, co vy na to