Aura's Dino Culture

🦖 41 🦖

Na druhý den Aura do práce nešla.

Nevěděla ještě, jak to vyřeší, ale spala dohromady možná tak hodinu a půl. Její historie telefonu vypadala tak, že se po celou noc snažila dovolat Simonovi ještě snad patnáctkrát. Pokaždé jí to oznámilo, že příjemce je nedostupný. A to bylo zkrátka na její nervy až moc. 

Ležela v posteli, tiskla oči k sobě a snažila se usnout. Snažila se vydržet do chvíle, než časový rozdíl nebude tak nesnesitelný. Přesto zvedla telefon, když její tátové měli snad pět hodin ráno. Potřebovala slyšet známý hlas. Potřebovala slyšet, že je všechno v pořádku, že se nic nedělo.

Vytočila Raina. Doufala, že tam bude i Jude, kdyby ale ne, to Raina chtěla hlavně slyšet. On byl ve stejné situaci jako ona, dokonce ještě dřív. Taky zjistil, že bude octem, když to očekával nejméně. 

Třepaly se jí ruce, když klikla na jeho jméno. A překvapilo ji, když mu trvalo snad jen dvě pípnutí, než to vzal. Opravdu to myslel vážně, že bude na příjmu, i kdyby byla půl noc.

"Co se děje, zlato?" zeptal se jí okamžitě. Pak uslyšela, jak šeptl její jméno, takže naprosto viděla ten scénář, kdy je právě probudila a Jude se ptal, kdo volá. 

"M-můžu s vámi mluvit?" zeptala se. Už v tu chvíli se jí ale zlomil hlas. Panebože. Budou si myslet, že snad umírá.

"Jasně," zachraptěl Rain. "Dám to nahlas, dobře?"

Přikývla, jelikož si neuvědomila, že jí nevidí. 

Jude se ozval jako další. "Slyším tě taky. Co se stalo?"

Přišla si jako předtím se Simonem. Nenalézala slova. A tak se jen rozhodla všechno slovo od slova pomalu zopakovat. Tátům se to ale říkalo hůře, protože nebyl to Simon, který v tom byl s ní. Byli to její tátové.

Na konci pouze dodala: "Volala jsem mu. Na konci se to přerušilo a já se mu nemůžu od té doby dovolat. Už tomu bude deset hodin a já se mu stále nemůžu dovolat. Já..." Ztratila slova. A pak to zkrátka přiznala. "Já se tak bojím."

Vyklopila to všechno ze sebe najednou a nenechala je ani mluvit. V tu chvíli ale nečekala na odpověď jako u Simona, Rain totiž reagoval okamžitě. "Auro, nadechni se. Zkus se uklidnit. Chápu, že jsi vystrašená, protože je to děsivé. Byl jsem tam, kde ty. Ale i když to tak v tuhle chvíli vypadá, svět se nezboří. Kde jsi teď?"

"Doma," špitla. "Nedokázala... nedokázala jsem jít do práce."

"Můžeš pro mě něco udělat? Můžeš udělat to, co ti řeknu?"

"Asi?" odpověděla zmateně.

"Dobře, tak si stoupni a uvař si vodu na čaj. Budeš se cítit líp, když vypiješ něco teplého, věř mi."

Přišla si trochu směšně, když takhle přes telefon poslouchala ve svých dvaceti pěti letech na slovo svého tátu, pak si ale uvědomila, že aspoň nemyslí na to, co se dozvěděla. Nemyslí na to, že se nemůže Simonovi dovolat. Soustředila se na malé úkoly, které jí Rain dával - uvařila si čaj. Vyčistila si zuby. Poklidila rozházené oblečení, vyhodila posmrkané kapesníky. Udělala si jídlo, i když to byla jen ovesná kaše. Za celou dobu nezmínil ani jednou fakt, že mu oznámila, že čeká dítě. 

Sedla si i s čajem ke stolu a vydechla. Bylo jí o něco líp, opravdu. "Teď, vyjádříte se k tomu, co jsem vám řekla? Protože asi zešílím."

"Přijmi videohovor," ozval se Jude. A i když opravdu nechtěla, protože musela vypadat strašně, nakonec to udělala. Byli to její rodiče, takhle jí už viděli několikrát.