Aura's Dino Culture

🦖 40 🦖

Přišla si jako ten nejhorší člověk na světě, když stála u recepce v druhém patře v pravém křídle a dostávala letáčky o informacích o potratu, zatímco jí sestra k tomu něco i říkala. Naprosto nevnímala.

Myslela na své táty. Na to, jaká by asi byla jejich reakce, ať už na samotné těhotenství nebo naopak na potrat. A něco jí napovídalo, že více zklamaní by byli z potratu. Sakra, vždyť sama byla výsledkem neočekávaného těhotenství. Táta jí měl v devatenácti. Jí bylo alespoň už dvacet pět. Za normálních okolností? Krásný věk na první dítě. Za jejích? Zas tak ne.

Dokonce myslela i na Chrise a Matea. Na její nejlepší kamarády, kteří byli zasnoubení. Kteří plánovali spolu budoucnost. Kdyby ale chtěli dítě, neměli to tak jednoduché. Jak by asi reagovali na to, že sebrala šanci jejímu na život? Dívali by se na ni přes prsty?

A samozřejmě myslela na Simona. A tam byla zmatena nejvíce, protože upřímně? Netušila jeho reakci. Věděla, že má Simon rád děti, že byl rodinný typ, byl to ale také kariérista, jinak by momentálně nebyl v Afghánistánu. Byla zoufalá z toho, jak nedokázala odhadnout, jaký Simon by převládl ve chvíli, kdy by mu to řekla.

Tak zatoužila mít alespoň jednoho tátu vedle sebe. Oni vždy věděli, co říct, věděli jí poradit, uklidnit ji. Především ji vždy podporovali. A to v tu chvíli neuvěřitelně potřebovala.

Přitom byla sama v Paříži na druhé straně světa. 

Vlastně, ne úplně sama. Vždyť jí sakra rostl druhý život v ní samotné. Byla to tak děsivá myšlenka.

"Auro?"

Ani si neuvědomila, že sestřička na ni už přestala mluvit a vůbec se jí nevěnuje. Otočila se. Za ní stála Fatima převlečená už do civilního. Lehce se na Auru usmála a pak se zeptala: "Co tady děláš?"

Co asi? Musela to vědět. Nasucho polkla a pobrala si všechny letáky. Potichu poděkovala a dala se do chůze. Jak očekávala, Fatima s ní ihned srovnala krok. 

"Neměla by ses rozhodnout tak rychle," začala drmolit. "Ví to už vůbec otec dítěte?"

Zastavila se a zavřela oči. "Otec dítěte je momentálně na stáži v Afghánistánu, kde vlastně není ani chvíli v bezpečí. Jel tam, protože chce být traumatolog. Sakra dobrý traumatolog. A nemusím mu o tom ani říkat, abych věděla, že tohle mu ten sen zničí."

Byla na ni hnusnější, než by se jí líbilo, ale její emoční rozpoložení v tu chvíli bylo zkrátka takové. Bála se. Tak moc se všeho bála. 

Fatima se na ni soucitně podívala, pak ji vzala za ruku. "A jsi si jistá, že nemá těch snů více? Třeba mít rodinu s někým, koho miluje?"

Málem odpálila automaticky něco zpátky, ale zastavila se. Samozřejmě, že to znělo jako Simon. Chtěl mít jednou rodinu. Věděla, že by byl dokonalý táta, vždyť tolikrát ho viděla s dětmi na jeho kurzech. Měl větší cit pro děti jako ona. 

Proč si vlastně byla tak jistá, že by dal přednost kariéře před ní a dítětem? 

Povzdechla si. Do očí se jí opět nahrnuly slzy. Zavrtěla lehce hlavou. "Já vlastně nevím, co mám dělat," vydechla. 

"V první řadě bys to měla někomu říct. Někomu, koho dobře znáš a věříš mu. Neříkám přímo, že bys to měla říct tvému příteli, jestli nechceš, ale třeba rodině? Nějakým dobrým kamarádům? Získat na to více úhlů pohledu?"

Měla pravdu, vždyť to věděla, přes to se bála. Bála se zavolat tátům, kteří by se hned začali ptát na to, jaký měla den a co by jim odpověděla? Že zjistila, že čeká dítě? Že jestli si ho nechá, šest let školy, co jí platili, možná půjde do kytek? A že z ní nebude nic?