Aura's Dino Culture

🦖 45 🦖

Na letišti je vyzvedli Simonovi rodiče. 

S Aurou si hrály hormony, protože když viděla ten výraz úlevy na tváři jeho mámy, když ho objímala, málem jí to rozbrečelo. Stejně jako jeho otec. A i když jezdit nemusel, objevil se za nimi i Leo. 

Aura k němu přešla a pevně ho objala. "Chyběl jsi mi, ty troubo," zamumlala.

"Vy mně dva taky," řekl zpátky. Odtáhla se a podívala se mu do očí. Tak nějak se nemohla dočkat až mu řeknou onu novinu. 

Stále to Simonova strana rodiny nevěděla, protože se rozhodl jim to říct osobně. Nevěděl to ani Mateo s Chrisem. Měli co dělat.

Cestou domů se tedy stavili na pozdní oběd. Seděla vedle Simona, jeho rodiče naproti nim, Leo po její levici v čele stolu. A v moment, kdy ucítila Simonovu ruku na jejím stehně, jí bylo jasné, že jde na to. Jde jim říct jejich malou novinku. 

"Vlastně jsem vám chtěl ještě něco objasnit ohledně mé stáže," začal opatrně. "Ještě nevím, jestli mi ji uznají, alespoň tu část, spíše asi ne. Každopádně... to zranění kvůli kterému jsem odjel, se mi nestalo chvíli předtím. Stalo se mi už asi třetí den."

Celý stůl, kromě ní, se na něj překvapeně podíval. Jeho rodiče věděli jen to, že se zranil a kvůli tomu odjel. Nevěděli detaily. Chytila ho za ruku, aby mu vyjádřila podporu. Lehce mu v ní tikalo, jelikož to byla jeho zraněná paže, kterou už neměl v ortéze. 

"Měl jsem tedy na výběr stáž okamžitě ukončit, ale rozhodl jsem se, že to nehodím za hlavu a zůstanu i přes mé zranění."

"Tos mohl?" zeptal se Leo.

Přikývl. "A taky jsem to udělal. Týden jsem tedy vypomáhal jen s tím, co jsem s jednou rukou zvládl, přihlížel při zákrocích a tak. A ani mě nenapadlo odjíždět, dokud mi tu středu nezavolala naléhavě Aura."

Málem mu skočila do řeči, aby to už vyklopila a hlavně aby to nenechávala jen na něm, ale bavili se o tom v letadle. Bavili se, že jim to chce oznámit sám, jestli by jí to nevadilo. Samozřejmě, že mu vyhověla. 

Nadechl se. A pak to všechno řekl najednou. "Aura mi zavolala, že je těhotná. A jelikož mě to zranění naučilo to, že tam opravdu můžu zemřít, až v tu chvíli jsem využil tu možnost ukončení stáže kvůli zranění, protože jsme se rozhodli si to dítě nechat a děsila mě představa, že by prcek vyrůstal bez táty, kdyby se něco stalo. A že se stalo. Utekl jsem díky tomu smrti."

Jako vždy se pousmála, když řekl prcek. Koukala na jejich spojené ruce, protože se bála reakce jeho rodičů. Simon ji varoval, že asi nebude tak dobrá jako jejích tátů.

A měl pravdu. Neočekávala samozřejmě jásání nebo něco podobného, nebyli kvůli škole v pozici, kdy by to byla vyloženě radostná novina. Simonův táta se také ujal slova a řekl to hned v první větě. "Tak to asi gratuluji, ale..."

Následovalo úmorných deset minut otázek, ohledně školy, jejich budoucnosti, výchovy, jak to mají v plánu dělat. Tentokrát už občas odpovídala i Aura, aby v tom Simona nenechala. 

Ještě v Paříži byla na prvním vyšetření. Vzhledem k tomu, čím si psychicky prošla, se bála, že i ten den a půl mohl dítěti ublížit. Simon s ní byl po celou dobu a když její těhotenství bylo v brzkém stádiu, nezjistili nic, co by byl problém. Oddechla si. Simon viditelně taky. 

Takže dostali i předpokládaný termín porodu. Prvního května. Hezky na zkouškové období.

"Požádám o možnost zkoušky alespoň o měsíc odložit, což by neměl být problém," odpověděla na otázku, jak to chtějí dělat se školou. "Já nebo Simon v dalším ročníku zažádáme o předělení do jiné studijní skupiny a nejsme ve stejné, abychom měli rozvrhy jinak a mohli se o dítě starat. Když přece jen nebudeme moct oba, tátové pracují z domu a nabídli se kdykoliv pomoct."

Hned uviděla ten pohled paní Riley. "A nemyslíte si... nemyslíte si, že budete dítě kvůli všemu okolo... ne zanedbávat, ale víte, jak to myslím ne? Nebudete s ním tolik."

O tomhle se taky dlouho bavili. Jestliže oba chtěli pokračovat se školou, určité oběti to přinášelo. Ano, nebudou mít tolik času, jako kdyby jeden z školu skončil nebo přerušil, ale po šesti letech studia se jim to samozřejmě udělat nechtělo. A tak s vědomím, že budou mít velkou podporu od jejích tátů, se to nakonec rozhodli udělat takhle. "Dokud bude prcek u rodiny a nebude muset být třikrát do týdne s cizí chůvou, myslím, že to není tak strašné," řekl tehdy Simon. A ona souhlasila.

Bavili se o bydlení. O financích. Bavili se o všem. Byla to přesně ta konverzace, které se s jejími táty ještě tak nějak vyhýbala. Jediné, co spolu na dálku řešili, bylo hledání bytu, které si především Jude vzal na starost. Měl pro ně už dva tipy na malé, dvoupokojové byty. 

Později se omluvila, že si musí odskočit. Nejen, že se jí udělalo trochu špatně, ale taky nervozitou potřebovala na záchod už delší dobou. A když vyšla, málem narazila do Lea.

Usmál se na ni. "Jsem za vás rád. Fakt. A rodiče taky, jen to teď ještě nejde vidět. Věřím ale, že to zvládnete, a kdyby něco, taky můžu pomoct, když zrovna budu moct, dobře?"

"Děkuju, Leo," odpověděla upřímně. "Hodně to pro mě znamená. Pro nás."

Podíval se jí na břicho, jako by snad mohlo jít už něco vidět. Samozřejmě nebylo. "Je to vlastně taková pojistka, že fakt budeš součástí naší rodiny. To mi dělá radost."

Zasmála se. "Mě ale taky. Švagře."

Leo se zasmál taky a pak ji znovu objal. Měl pravdu. To dítě bylo vlastně pojistka, že se stane součástí jejich rodiny. Simon té její. A nemohla se dočkat.

Po obědě jí zavezli domů. Mezi dveřmi se pozdravili s její rodinou a hned se domluvili na společné večeři. Přece jen museli některé věci ještě vyřešit a objasnit. Pak se se Simonem rozloučila, protože každý chtěl strávit po měsíci a půl v zahraničí čas s rodinou. Raina viděla, Judeho se Skye ale ne a těšila se na jejich naplánovaný společný večer.

Až na druhý den Simon přijel k večeru k nim, přespal u nich. A na minutu přesně v jednu ráno Auru probudil, když s sebou v posteli vedle ní párkrát cukl. Když ale rozlepila oči, už seděl a viděla tak jen jeho záda. "Simone?" špitla.

Otočil hlavu směrem k ní, ale nepodíval se na ni. Civěl do peřin. "Myslím... myslím, že bych s tím měl někam zajít," řekl.

Jeho noční můry začaly v Paříži. Stalo se to tam dvakrát, teď potřetí. Zdálo se mu o Afghánistánu. Především o tom momentu, kterému utekl. Kde zemřeli hned dva jeho kamarádi, které si na stáži udělal, jak později zjistil. Třetí byl stále v nemocnici. 

Posadila se vedle něj, opatrně mu položila ruku na záda. Když se ho dotkla po první noční můře, cukl s sebou a málem ji odehnal. Skryl si hlavu do dlaní. "Byl byl v pohodě. Byl bych v pohodě nebýt toho pitomýho útoku, kterému jsem utekl. Jako by se mi to mstilo."

"Udělal jsi správnou věc," zkusila ho uklidnit. "Při takovém útoku bys jim stejně se svým zraněním tolik nepomohl. Je pochopitelné, že jsi se evakuoval. Byl jsi prakticky také pacient."

Nepatrně přikývl, ale nevěřila, že si vzal její slova k srdci. Ničilo ji ho takhle vidět. 

Znovu si lehli, tentokrát do objetí, i když Aura raději usínala sama. Jak jí ale Simon ráno po druhé noční můře řekl, když byla u něj, po zbytek noci se mu nic už nezdálo.

Simon ji doprovodil na první vyšetření. Ona ho zase na první sezení s psychologem.

🦖

heh, jsem vás rozrušila u minulé kapitoly tím jestli. to víte, musím vás držet stopkách :D

každopádně vidím, že holčička/chlapeček bude věčné dilema, protože máte dobrý argumenty na obě strany. sakra.