Aura's Dino Culture

🦖 36 🦖

Mateo jí držel v objetí snad dobré dvě minuty. Byla překvapená, i když to nebylo tak, že objetí nesnášel. Od toho, co měl Chrise, se v objímání zlepšil. Ale dvě minuty? To bylo dost i na něj.

"Je to jen měsíc a půl," zasmála se Aura. "Jsem zpátky jak nic."

Věděla, co za tím stojí. Mateo už opravdu plánoval požádat Chrise o ruku, už tomu byl přece jen rok, co jí to prozradil na jejich dovolené. Samozřejmě nad tím stresoval ještě desetkrát víc, než byla normální míra. A Aura byla jeho útočiště. 

"Zavolej mi kdykoliv, kdy budeš potřebovat uklidnit," zašeptala mu, aby je Chris neslyšel.

"Jestli mě odmítne, sednu do prvního letadla směr Paříž," zamumlal a pustil ji. 

Usmála se. "Myslím, že vesmír s takovým scénářem neexistuje."

"S jakým scénářem?" ozval se Chris, když jeho konverzace se Simonem přestala. Aura jeho otázku odbila tím, že objala i jeho. 

Byli na letišti. Ona, Simon, Mateo s Chrisem a její tátové. Se Skye se Aura rozloučila už před pár dny, než odjela s kamarádkami na nějaký road trip. Leo Byl pryč už dávno a za dva dny se měl ze své stáže vlastně už vracet. Jeho dojmy zatím byly jen pozitivní. A s rodiči Simona se rozloučili před cestou na letiště, kam je její tátové zavezli. 

Chris ji záměrně málem umačkal. A když ji pustil, přemístila se k tátům. 

Jude slzel, samozřejmě, že jo. I když šlo o podobnou dobu, co byla schopná strávit na bytě bez toho, aby se u nich stavila, ten distanc tomu dodával větší vážnost. Rain seděl na jejím kufru a pobaveně svého manžela sledoval.

Takže první objala Judeho. "Vytři tam všem zrak," zašeptal jí do ucha a pak jí dal ještě pusu. Z jeho náruče se přemístila přímo do té Rainovi, který si kvůli tomu i stoupl. Už se bála, že jí pod ním kufr praskne. 

"Kdyby cokoliv, volej, ano?" ujistil ji. "I kdyby u nás byla půl noc, budu na příjmu."

Chvíli si pomyslela, že je šílená, když opouští teplo domova. Pak se ale otočila na Simona a na jeho lehký úsměv a uvědomila si, že kousek domova vlastně veze s sebou.

I když tenhle domov měl na zádech obří vojenský batoh, který vyfasoval na čtrnáctidenním školení a výcviku na začátku července, což jí jen připomínalo, kam po čtrnácti dnech s ní v Paříži odjede. 

Vzala si od Raina příruční kufr. Už je čekaly jen turnikety, za které se bez letenky nikdo nedostane. Došla tedy k Simonovi a naposledy se na svou rodinu podívala. Zamávala jim.

Simon ji podal kapesník. "Na co?" zeptala se, ale už v tu chvíli se jí zlomil hlas. A ucítila slzy.

"Přesně na tohle," podotkl.

Nesnášela ho. Přesto si kapesník vzala, aby si utřela slzy. Hlavně, že se Judemu v duchu smála, že slzí. Byla to samé.

Jejich osmihodinový let utekl ale rychle. Aura vytuhla snad po jedné hodině a probudila se hodinu a půl před přistáním. I když usínala, i když se probudila, Simon vedle ní četl nějaké materiály k jeho stáži. 

Jeho stáž. Aura s ní byla už naprosto smířená. Díky tomu, že to věděla tak dlouho dopředu, dokázala to plně zpracovat a přijmout, neznamenalo to ale, že nebyla nervózní. Nervozita začala právě chvílí, kdy se začali se všemi loučit a věděla, že to není z její vlastní stáže. Ta v jejím měřítku byla až pod tou Simonovou. 

Ještě rozespalá se opřela Simonovi o rameno a zamžourala na to, co čte. "Jsi nervózní?" zeptala se.

"Upřímně? Momentálně se vidím na croissantu s kávou v nějaké malé uličce v Paříži a nedokážu se soustředit."