Aura's Dino Culture

🦖 43 🦖

Aura jim uvařila čaj. Opět. Protože přece jen to mělo něco do sebe, když jí Rain řekl, že dostat do sebe něco teplého jí pomůže.

Simon si přesedl na barovou stoličku u kuchyně a už se chtěl dát do povídání, když si na lince všiml informačních letáčků o potratu. Ty, co se tak bála vyhodit pro případ, že je bude potřebovat. Zatímco se ohřívala voda v konvici, sledovala ho, jak je všechny shrábl, došel ke koši a vyhodil je. 

Nekomentovala to, ale potěšilo jí to. Jestli Simon nechce potrat, ona ho nebude chtít taky. Jediný důvod, proč by na to šla, by byl, kdyby na to měla zůstat sama, ale jeho chování zatím nasvědčovalo tomu, že ji v tom nenechá.

Opřela se o linku a založila ruce na prsou. Měla na sobě mikinu, přes to jí byla zima. Její emoce i hormony byly jeden velký nepořádek, takže se na jednu stranu ani nedivila. "Můžeš začít tím, co máš s rukou," navrhla. 

Mlčky si potáhl triko tak, aby přes výstřih viděla na jeho rameno. A i když už si myslela, že má slzy za sebou, v tu chvíli si jen zakryla pusu a slzy přišly na novo. "Je to... je to střelná rána?" vypadlo z ní konečně.

Přikývl. "Stalo se mi to hned třetí nebo čtvrtý den. Na mou obranu, byl jsem blbec. Porušil jsem pravidla. Vydal jsem se, kam jsem neměl, abych někomu pomohl, a dostal jsem taky. Opravdu jsme byli v bezpečí, když jsme dělali, co jsme měli. Posral jsem to já."

Pustil triko. Auře pomalu začalo docházet, že je tady pravděpodobně milion věcí, které o jeho stáži ještě neví. Netušila, že byl zraněný. Stihli si zavolat jen dvakrát.

"Neříkal jsem ti to, protože jsem tě nechtěl rozrušit. Jsem v pohodě. Ortézu mám pro stabilizaci paže, abych s ní tolik nehýbal, a rána se tak zahojila rychleji."

"Chápu to dobře, že jsi vběhl do válečné zóny, abys někomu zachránil život?"

"Tak nějak."

"A zachránil?"

Mlčel. Ani nechtěla vědět, co všechno na vlastní oči musel vidět. Věděla, že ho litovat zas tolik nemusela - samozřejmě se před jeho odjezdem bavili o tom, co tam může vidět. Bral to zkrátka jako součást procesu. 

"No, zranit se takhle hned na začátku nebylo nejchytřejší," pokračoval. Dva dny jsem proležel. Pak jsem dělal jen věci, které jsem jednou rukou mohl, nebo přihlížel. Tím, že jsem se zranil, jsem měl možnost stáž okamžitě ukončit. Vrátil bych se do Švýcarska, pak třeba domů, kdybych chtěl. Ale já to celé nechtěl zahodit, a tak jsem řekl, že jestli jim vyloženě s jednou rukou nebudu na obtíž, rád bych zůstal."

Povzdechla si. "Že mě to nepřekvapuje," zamumlala.

"Neměl jsem ani noční, když jsi mi volala. Šílel jsem, když mi řekli, že mi voláš a kdybych měl službu, nenechali by mě s tebou mluvit. A to, jak jsem tě slyšel..." Zavrtěl hlavou. "Chtěl jsem ti nějak pomoct, nějak tě uklidnit, byl jsem ale přes telefon naprosto zoufalý. A než mě vůbec napadlo, co ti říct, přerušilo se to. Protože útok začal na druhé straně města a jako první nás odstřihli od signálu."

Chápavě přikývla. "Proto jsem se nemohla dovolat ani později."

"Přesně tak. A až v tu chvíli jsem využil té možnosti, že jako zraněný můžu zmizet. Možná by někdo řekl, že jsem strašpytel, ale tohle," ukázal si na zranění, "mě naučilo, že tam opravdu můžu zemřít. A to vědomí, že by se mi něco stalo a ty bys zůstala sama? Že by prcek vyrůstal bez táty jen proto, že jsem si na měsíc chtěl zkusit být hrdinou? Takže jsem se sbalil a naskočil na první evakuační letoun s pacienty. Ve Švýcarsku jsem pak sedl na první let směr Paříž."