Aura's Dino Culture

🦖 30 🦖

"Takže dáváme dvakrát Německo, dvakrát Francii, jednou Británii a?"

Simon přikyvoval ke každému státu. Otevřelo se přihlašování na letní stáže a praxe na další léto, i když to bylo ještě několik měsíců daleko. Přijímací řízení byl zdlouhavý proces.

"Já myslím, že to je všechno. Můžeme tam hodit jen něco na záchranu ještě," odpověděl.

Tomuto momentu předcházely dlouhé konverzace. Simon samozřejmě vyjádřil svou touhu odjet do zahraničí už skoro půl roku zpátky, tenkrát Aura na tohle ještě neměla ani pomyšlení. Ale samozřejmě, že chtěla taky. A kdyby jim opravdu vyšlo, aby se dostali na letní stáž někde blízko a ve stejném termínu tak, jak plánovali, byl by to jako splněný sen. 

Hlásili se na stejné univerzitní nemocnice. Jelikož jejich stáže ale trvaly jen tři až čtyři týdny, nabízeli až tři termíny. Takže mohli jet na stejné místo, ale v úplně jiném termínu.

Počítali s tím. Žili v době technologií, dva měsíce bez sebe vydrží. Konverzace, že by jeden tomu druhému bránil ve stáži v zahraničí, ani nenastala. Jejich vztah nebyl něco, co jim muselo bránit v kariérních snech. Alespoň prozatím. 

"Kam se nakonec rozhodl Leo?" zeptala se Aura. 

"Leo zatím nechce do zahraničí," odpověděl Simon. "Takže si dává něco tady a spíše až příští léto zkusí něco dál."

"Wow. I tohle trio se rozpadne," zavrtěla Aura přehnaně hlavou.

Už tak dva týdny neviděla Matea. To samozřejmě znamenalo i Chrise, ale od jejich dětství se tohle snad nestalo. Mateo byl její nejlepší kamarád, ale najednou spolu nebydleli, on měl plné ruce se závěrečnou prací, ona zase se zařizováním stáží a školou celkově. Najednou byli jiná trojice. Už to nebyla Aura, Chris a Mateo, ale Aura, Simon a Leo.

Dospělost se jí ani trochu nelíbila. Chtěla Matea vidět alespoň třikrát týdně. 

"Takže posíláme?" zeptal se Simon a vytrhl jí z myšlenek. Nakoukla mu na počítač. Už byl na stránce shrnutí, kde se ptali, jestli opravdu chce odeslat šest žádostí. Zamračila se. 

"Proč jich máš šest? Dvakrát Německo, dvě Francie a Británie. To je pět."

Mávl rukou. "Přihodil jsem tam ještě jednu stáž na traumatologii. Ale přijímají jen tak pět procent přihlášených, takže v to ani nedoufám."

"A kde to je?"

Odeslal přihlášku. Pousmál se, když mu to zeleným písmem oznámilo, že vše bylo úspěšně odesláno. Pak zaklapl počítač, vlepil Auře pusu na tvář a postavil se. "To ti řeknu jen v případě, že mě vezmou. Protože je to stejně nemožný."

Byli u něj na bytě, který byl prázdný. Jeho spolubydlící byli oba na víkend pryč. Aura se za ním otočila, jak se vydal do kuchyně dělat kdo ví co. "Proč bys mi to neřekl? Nech toho."

"Čeho?"

"Všechny ostatní stáže máme naplánované spolu. Tahle to může celý rozbít, tak mi to řekni, kde to je?" Měla snad právo to vědět, ne? Ani ne z důvodu, aby mu to překazila, protože by pak nebyli někde spolu. Jen z principu. 

Napustil si sklenici vody, otočil se k ní čelem a opřel se o linku. Usrkl si a pak pokrčil rameny. "Nevím, kde to je."

Nakrčila zmateně obočí. "Jak jako nevíš?"

"Jde o švýcarskou traumatologii. Ale na stáži bych byl tam, kde bych byl potřeba."

Její srdce vynechalo úder. Protože jí to asi začalo docházet. Traumatologie. Tam, kde by byl potřeba. "Jak to sakra myslíš?" řekla tiše, protože se najednou bála odpovědi.