Aura's Dino Culture

🦖 46 🦖

Aura přesně věděla, proč o těhotenství chtěla osobně říct aspoň někomu. Reakce Matea a Chrise byla k nezaplacení.

Sešli se s nimi, i se Simonem, tři dny po jejich návratu u nich na bytě. Aura už stihla být na prvním vyšetření den předtím u své doktorky a tak měla k dispozici i první fotku z ultrazvuku. I když tam nebylo skoro nic vidět, hlavně pro lidi, co se v tom ani nevyznali, všichni moc dobře věděli, co je to za fotku.

A tak, když se Chris posadil ke stolu po tom, co donesl poslední kávu, a zeptal se: "Tak povídejte, přehánějte, co je nového?" Zkrátka jen vytáhla onu fotku a položila ji před ně.

"Tohle," špitla a kousla se do rtu, aby schovala svůj úsměv.

Těšila se na jejich reakci, protože to nebyli rodiče. Nebudou jako první myslet na to, co bude se školou, jak vyřešit všechny praktické věci.

A že měla pravdu. První na to oba zmateně shlédli, Chris vzal fotku do ruky tou, na které se mu zaleskl zásnubní prsten. Aura si vyžádala ho vidět hned při příchodu. První si to uvědomil Mateo a trhl pohledem k ní. "Počkej, to je jakože vaše?"

Simon se ujal odpovědi. "No, její určitě, moje snad taky."

Plácla ho po paži a on se zasmál. A mezitím už Chris vyskočil ze židle, aby ji objal. "To je krásný!" zamumlal jí do ramene. "Gratuluji!"

To chtěla. Chtěla upřímnou radost, která zadupe v její mysli ty pochyby, že je možná přece jen blbý čas, že by si možná dítě nechat nemuseli.

Když pustila Chrise, objevil se za ním Mateo. "Chceš mi jako říct, že budu strýc a budu muset komunikovat s dítětem?"

"Ano, to přesně ti chci říct," přikývla a pak už ji taky objímal.

Milovala je oba. Tak moc.

Když ho pustila, Simon už si povídal s Chrisem, jak to vůbec plánované nebylo, ale stejně si prcka nechají. A pak vyprávěl, jak mu vlastně zachránil život, když se rozhodl kvůli němu evakuovat. O dvě hodiny později dopadla na jejich základnu bomba.

Vypadal s tím naprosto smířeně, když o tom mluvil, i když samozřejmě věděla, že od toho je daleko. Noční můry ho probouzely ze spánku. A doteď nevěděla skoro nic o tom, co tam vlastně dělal, co viděl. Nevěděla detaily toho, jak se zranil, protože o tom moc nemluvil.

Nepotřebovala to vědět, když o tom mluvit nechtěl. Ale doufala, že to řekne alespoň psychologovi, aby to nedusil v sobě, protože s každou další noční můrou ji to trápilo za něj více a více.

Od toho, co se ale ze stáže vrátil, si něčeho všimla. A to toho jak mu zmizela ta jeho jiskra v očích, která se vracela jen tehdy, když přišla řeč na prcka. A tak si uvědomila, že kdyby se přece jen bez něj rozhodla pro potrat, bylo by to nejhorší rozhodnutí v jejím životě. Začala přemýšlet, jestli to dítě nebylo momentálně to jediné, co ho drželo nad tím, aby se ze stáže nezbláznil. 

Pitomý útok, pomyslela si. Simon byl silný. Věděla, že nebýt onoho útoku, kde přišel o dva kamarády, zvládl by to. Ale tohle bylo moc i na něj. A i když se evakuoval kvůli dítěti a měl na to díky zranění nárok, věděla, že se cítí provinile. 

Což se jí také potvrdilo, když se od Matea a Chrise vrátili domů. Bohužel odflákla táty a vzala toasty, co dělali na večeři, do pokoje, kam se už Simon šel zavřít. Když se na ni Jude s Rainem zmateně podívali, protože je Simon jen pozdravil, stáhla rty do úzké linky. "Myslím, že myslí na Afghánistán víc, než by měl," řekla jednoduše a vydala se za ním. 

Zrovna ze sebe doslova strhával oblečení, když do pokoje vešla s toasty na talířku. "Máš hlad?" zeptala se opatrně.

"Ani ne," zamumlal. Pak si povzdechl a otočil se k ní. "Promiň. Jen jsem unavený."

Přešla ke svému stolu, kde jídlo odložila. "Unavený nebo se ti vrací stáž?"

Krátce se na ni podíval, než uhnul pohledem. Nechtěl o tom mluvit, viděla to hned. Nechtěl o tom mluvit s ní, protože přece jen v noci uznal, že by s tím někam zajít měl. Nechtěl před ní ukazovat, že ho to ovlivňovalo i přes den.

Ona tady ale pro něj chtěla být. A chtěla, ať to ví.

"Neříkám, že mu musíš všechno říct do nejmenšího detailu," začala. "Ale budu ráda, že mi řekneš alespoň něco. Když budu vědět, že neneseš sám to, co jsi tam zažil."

Dával si dlouho na promyšlenou. Opravdu dlouho, že už si i myslela, že to nikam nepovede. Mlčky si vedle něj sedla na okraj postele a vyčkávala. A pak konečně promluvil. "Myslím, že kdyby nebylo toho konce, byl bych v pohodě. Ale když si jen představím, co se tam stalo v minutách po tom, co jsem utekl..."

"Odletěl," opravila ho Aura. "Neutekl jsi ničemu. Byl jsi zraněný a stejně bys nikomu nemohl pomoct, na to nezapomínej. Díky tobě není číslo té katastrofy ještě vyšší." V očích ucítila slzy. "A já bych nezvládla, kdybys byl jeden z důvodů, proč by vyšší bylo." Natáhla se pro jeho ruku a když to bylo ještě zbytečné dělat, protože na ní nešlo vidět, že by byla těhotná, položila si ji na břicho. "A věřím, že až se prcek narodí a ty ho uvidíš, přestane tě sžírat vina. I kvůli němu jsi odletěl."

nepatrně začal přikyvovat. "Máš pravdu," zamumlal nakonec. "Kdybys mi tehdy nezavolala..."

Nedokončil tu větu, ani nemusel. Útok neútok, kdyby mu nezavolala, že čeká jeho dítě, pravděpodobně by ani nepomyslel na to, že by i přes zranění odletěl. Zůstal by tam. A to by pro něj bylo téměř s jistotou smrtelné. 

"Nemysli na to, co kdyby," zašeptala. "Důležitý je, že jsi tady. A že bude mít prcek tátu."

"Co když to bude holčička? Prcek naznačuje, že to bude kluk."

A tady to bylo. Jiskra v jeho oku byla zpátky. Pousmála se. "Tys tuhle přezdívku vymyslel. Můžeš přijít s další."

Zamyslel se. Ruku už neměl na jejím břiše, místo toho si s ní propletl prsty. "Já nevím," přiznal nakonec.

"Tak vidíš. Tady máš něco, nad čím můžeš přemýšlet namísto tvé stáže."

Tentokrát se on usmál. "To bylo mazaný." A pak ji krátce políbil. Chytila jeho tvář do dlaně, protože z její strany to nebylo všechno. 

"Stejně si myslím, že bys s tím mohl někam zajít. I kdyby to mělo být jen jako prevence před něčím horším," špitla.

Překvapil ji, když hned přikývl. "Půjdu. Ať má prcek tátu v pořádku."

"Co když to bude holčička?" odvětila zpátky jeho dřívější otázkou.

"Tak ať má princezna tátu v pořádku."

Poskočilo jí srdce. Přesně, jak jí začal říkat Jude, když přišel do jejího života. Nebyla to vůbec neobvyklá přezdívka, právě naopak, přesto jí to určitým způsobem dojalo. 

A přece jen jejich konverzace dospěla k tomu, že jí Simon večer před spánkem řekl něco málo víc o tom, jak se zranil. Doteď věděla jen to, že opustil bezpečnou zónu, aby někomu pomohl. Teď jí popsal i to, jak šlo u kluka mladšího, jak byl on. Za každou větou se ptal, jestli to opravdu chce vědět, vždy jen přikývla. Chtěla tady pro něj být a když se to neposlouchalo snadno, ona u toho nebyla. I tak si to nedokázala představit živě jako Simon. A na rozdíl od něj i tak neměla noční můry.

On ano, tu noc nevyjímaje. A naprosto jí ničilo, že nevěděla, jak mu více pomoct. 

🦖

už 46. kapitola, to je actually crazy, omg. blížíme se do cílové rovinky.

a pak? pak asi můžete čekat lea :D