Aura's Dino Culture

🦖 37 🦖

Aura začala svou praxi o týden později.

Když poprvé vstoupila do té obrovské nemocnice, málem jí to vyrazilo dech. Nebyla samozřejmě v nemocnici poprvé, ale najednou si plně uvědomila, že tohle je její budoucnost, její sen. 

"Takže končíš ve čtyři?" ozval se Simon vedle ní a tak jí probudil z transu. "Stavím se pro tebe. Ne že bych měl jinak co dělat."

Otočila se k němu a přikývla. "Snad jo, napíšu ti. Co máš dneska v plánu?"

"Přemýšlel jsem, že bych prošel všechny bistra, kavárny a automaty s kávou tady v tý nemocnici, abych udělal žebříček nejlepší kávy. Mohl bych to pak vylepit někam na nástěnku."

Protočila očima. "Chceš mi dát praxi v tom, až tě přijmu na urgentním s předávkováním z kofeinu?"

Přikývl. "Abys mi nechyběla." Pak ji ale krátce políbil. "Hodně štěstí."

Její první den byl... zkrátka chaotický. Stážistů jich bylo pět ze všech koutů světa. Šlo o obecně chirurgickou stáž, a tak v prvním týdnu chvíli přihlížela u operace mozku, pak jak někomu napravovali mnohočetnou zlomeninu nohy. Chvíli jí využívali, aby doručila papíry jinému oddělení, chvíli ji posílali za pacienty cizinci, aby je propustila. 

Samozřejmě neměla znalosti ani praxi na to, aby vyloženě sama něco dělala. Občas jí někdo k něčemu pustil, ale mnohem častěji byla zavřená s ostatními stážisty ve třídě a učili se na manekýnách a přístrojích nanečisto. Stále měla ale pocit, že jí to neuvěřitelně dávalo. 

Simon vždy ve čtyři hodiny přesně čekal ve vestibulu nemocnice, většinou opravdu s kávou v ruce. "Dneska jsem byl v bistru ve třetím patře. Asi nejhorší káva, co jsem tady zatím měl a to jsem vyzkoušel už i jeden automat," okomentoval to. Pak se vydali do uliček Paříže, aby si tak nějak užili poslední dny spolu. 

Najednou byl totiž čtvrtek. Pak pátek. O víkendu měla Aura volno, a tak když přišla sobota, udělali si příjemný den, kdy se každý snažil nemluvit o jeho zítřejším odjezdu. 

A pak přišla neděle. 

To ráno se probudila až po Simonovi, který už dávno vzhůru byl. A vlastně ji probudil vůní čerstvé kávy a croissantu, když jí kelímek položil na noční stolek, zašustil pytlíkem a dal jí pusu na tvář. "Budíček," zašeptal.

A Aura si uvědomila, co je za den. A proč jí najednou nese čerstvou snídani do postele. Pravděpodobně skoro nespal, a tak se ráno vydal pro snídani. Dneska odjížděl do Švýcarska. Za pár dní ho pak pošlou kdo ví kam. 

Neotvírala oči a schovala si hlavu pod peřinu. Třeba když se na něj ani nepodívá, třeba když znovu usne, nebude tenhle den ještě realitou. Nebyla na to úplně připravená. 

Simon nejprve nic neříkal, pak slyšela, jak odložil i sáček s jídlem. A vadlší sekundě se vyvalil zpátky na postel vedle ní. "Chceš zůstat celý den tady?" zeptal se a přitáhl si ji k sobě. 

"Jo," špitla. Nechtěla nikam chodit. Nechtěla se nikde přetvařovat, když jí bylo jasné, že celý den bude myslet jen na tu hodinu, co se se Simonem rozloučí na nádraží a on nasedne do nočního vlaku směr Švýcarsko. 

A tak se celý den jen váleli v peřinách, protože pro ni bylo najednou nepředstavitelné, že by se Simon vzdálil jen na pár metrů. V duchu se smála sama sobě, protože nikdy by do sebe neřekla, že se může zamilovat až takovým způsobem, že nebude chtít, aby od ní odešel jen na pár metrů. Myslela si, že ví, co je to upřímná láska. Vlastně ale neměla do Simona ponětí.