Aura's Dino Culture

🦖 25 🦖

"To si děláš srandu."

Aura vyšla z bytu ven. Čekala Simona v autě, rozhodně ne na jeho opravené motorce, která stále měla škrábance z nehody na laku. Sotva je uviděla, představila si onu samotnou nehodu, jak se Simonovo tělo kutálí po zemi a udělalo se jí špatně.

V tu chvíli se na ni díval jako naprosté štěně. Snažil se ji obměkčit pohledem.

"Já jdu pěšky," prohlásila a dala se do chůze. Simon se ale rychle natáhl, popadl ji za zápěstí a tak ji zastavil. 

"Přísahám, že nikdy jsem nejel opatrněji jak dneska. Ani den po tom, co jsem dostal řidičák," řekl hned. 

"Nesednu si s tebou na motorku, která ti málem zlomila páteř," namítla.

"Málem. To je to důležitý."

Nebral ji vážně. Nebo možná bral, ale zkrátka si byl tak jistý sám sebou, že ji přemluví, až jí to štvalo. 

"Ne, důležitý je, že se toho prostě bojím a rozhodně na to nesednu tak krátce po té nehodě, což bys mohl chápat," vyjela na něj neplánovaně. Dle jeho pohledu ale usoudila, že konečně pochopil, že tohle není hra.

Přitáhl si jí k sobě blíž. "Za prvé," promluvil a dal ji krátký polibek na rty, i když nereagovala, "dobré ráno. Za druhé, jestli chceš jít pěšky, nechám tě. A za třetí, já chápu, že se bojíš. Na druhou stranu bych byl extrémně opatrný, protože bych vezl tebe. A vím, že tě to děsí. Proto jsem přijel takhle, protože cesta odsud do školy trvá na motorce pět minut. To je kratší doba než když jsem tě svezl tehdy a napadlo mě, že by to pro začátek mohlo stačit."

Proč musel být tak přesvědčivý? pomyslela si. 

"Jsou to dva dny, co sis postěžoval na bolest v zádech," namítla.

"Člověk se někdy blbě pohne. Neříkej, že se ti to nestalo," namítl zpátky. 

Natáhl se za sebe a vytáhl z kufru motorky její helmu. Helmu, ve které od něj dostala jejich první pusu. Podržel ji v ruce. "A nechci být hnusný, ale obávám se, že pěšky nepřijdeš včas." Tak samozřejmě. Myslela si, že přijede autem, ne že budou řešit tohle.

"Mateo s Chrisem vyjíždí tak za pět minut. Vsadím se, že menší zajížďka by jim nevadila," namítla a kývla na Mateovo auto u krajnice kousek od nich. Lhala. Ti dva vyjížděli až za hodinu. Ale třeba tímto argumentem do něj vtluče trochu smyslu. 

Simon si povzdechl a lehce sklopil hlavu. "Wow, já si vážně myslel, že tě přesvědčím."

Uchechtla se. "To se lehko říká někomu, kdo má vystužený motorkářský kalhoty a při pádu by to byl jako pád do peřinek."

Simon se beze slova znovu natáhl do kufru. A vytáhl něco černého v plastovém průhledném obalu. "Velikost S. A myslím, že si je klidně můžeš obléct i přes své kalhoty."

Nesnášela ho. A možná ho milovala. Obojí najednou. 

"Ty jsi neuvěřitelnej," zamumlala.

"To už jsem od tebe párkrát slyšel."

Zamračila se. "Jsi na tenkém ledě. Važ slova."

Dal ruce do obranné pozice a lehce se zasmál. Stála tam s těmi kalhotami v ruce a vážně to zvažovala. Protože přece jen jí koupil tyhle kalhoty na pěti minutovou cestu. Věděl, že se bude ohánět bezpečím.

"Já tě fakt nesnáším," zamumlala nakonec a i s kalhotami se vydala zpátky k budově. Celá ulice nemusela vidět, jak se do nich sáčkuje. Třeba jí ani nebudou.