Aura's Dino Culture

🦖 47 🦖

S novým školním rokem přišla velká změna.

Nastěhovali se do vlastního. Dvoupokojový byt, který nebyl tak daleko od toho, kde bydleli Chris a Mateo, protože přece jen v té čtvrti byly dobré byty v poměru ceny a výkonu. Konečně tak nebydleli ve spolubydlení. Konečně nemuseli brát ohled na lidi ve vedlejších pokojích a nikdo jim neucpával koupelnu.

Bylo to jejich první společné doma. Doma blízko jejich kamarádům, doma blíž jejím rodičům, což bylo opatření do budoucna. Opatření pro chvíli, až se narodí prcek nebo princezna. 

Jejich nové doma taky bylo jen ve vedlejší ulici od Simonova psychologa, kam se chodil vypořádávat se svou stáží. A který mu diagnostikoval náběh na posttraumatickou stresovou poruchu.

Podchytil to ale brzy. Podchytil to dřív, než by se začal od ní odcizovat, dřív, než by začal být agresivní. Přesto si Aura určitých věcí všímala, třeba jeho zvýšené lekavosti nebo jak se místy nedokázal soustředit. 

Byla ale neskutečně ráda, že jí Simon byl otevřený, že jí vše říkal a nedusil to v sobě. Tak s tím mohli alespoň i pracovat. 

"Psycholog říkal," přišel ze svého prvního sezení, když už bydleli ve vedlejší ulici, "že pravděpodobně jediný důvod, proč jsem tomu nepropadl ještě úplně, jsi ty a to malý. Takže bych ti měl asi poděkovat."

Pousmála se. Uvědomovali s Leem, že nechat Simona o samotě s jeho myšlenkami je to nejhorší, co by mohli udělat, a tak se jeden nebo druhý s ním snažili být neustále. Zatím jejich taktiku neprokoukl. 

A pak, pak ho jednou našla na bytě, když se vrátila od návštěvy babičky a myslela si, že má plány s Leem. Seděl na sedačce, kolena u sebe a ani mu nemusela vidět do obličeje, aby poznala, že brečí. Odložila tašku s malým nákupem na linku a dřepla si před něj. "Co se děje, Simone?" zeptala se. 

Ráno měl kurz s dětmi. Pak měl jít Leovi s čímsi pomoct. Rozhodně neměl být tady a brečet. 

Podal jí nějaký papír. Tiše ho převzala a přečetla si ho. Bylo to oznámení o úmrtí a i když si nepamatovala jména jeho přátel ze stáže, tohle si pamatovala. Byl to ten jediný kamarád, co tak tak přežil a od té doby se léčil v nemocnici. "Zabil se," špitl Simon, když se na něj podívala. 

Netušila, co na to říct. Netušila, jak reagovat na úmrtí jediného člověka, který Simona držel od toho, aby se nevinil, že jako jediný přežil.  Tak mu chtěla pomoct víc, než jen objetím a slovy útěchy. Nic víc ale dělat nemohla. 

Posadila se vedle něj a on se tak ihned schoulil do její náruče. Najednou byl tak malý. Najednou z něj nevyzařovala ta sebejistota a síla. Byl jako úplně jiný člověk a nebylo se čemu divit. Naprosto ji ničilo ho takhle vidět. 

Nechala ho se vybrečet, aby toho ze sebe co nejvíce dostal. Nemusel být přece on vždy ten silnější, protože i takoví lidi se dokázali zlomit. V duchu přitom proklínala onen útok, který mu obrátil život vzhůru nohama. 

A pak ji napadlo něco, co pro něj mohla udělat. 

"Počkej," šeptla a vymanila se z jejich polohy. Došla do rohu místnosti k pracovnímu stolu, popadla tři papíry a tužku. S tím se vrátila k sedačce a položila to před něj. 

"Myslím, že by ti pomohlo to v sobě uzavřít. Rozloučit se s nimi, když jsi neměl tu šanci. A já mám nápad."

Vysvětlila mu svou myšlenku, kdy by každému mohl napsat dopis, říct jim to, co nestihl, vyjádřit, jak ho to mrzí. První se na ni díval trochu skepticky, ale troufala si říct, že v tu chvíli ho znala lépe než on sám sebe. 

Nechtěla ho sice nechávat o samotě, ale ještě něco potřebovala koupit. A tak nějak hádala, že kdyby mu neustále koukala přes rameno, nenapíše nic. 

A tak ho na chvíli opustila, nechala ho tam s třemi prázdnými stranami a tužkou a doběhla do krámku u supermarketu, kde hodinu zpátky nakoupila. A spadl jí kámen ze srdce, když našla vše, co potřebovala. 

Byla lehce nervózní, když se vracela. Ale přesně, jak si myslela, Simon dopisoval poslední dopis svým zesnulým kamarádům ze stáže, dva už měl složené na stole. Nedožadovala se toho, aby si je přečetla. Byly to Simonovy emoce, jeho rozloučení s nimi, i když byl úplně jinde ve světě. 

"Co teď?" Dopsal poslední tečku a vzhlédl. Aura k němu natáhla ruku s čerstvým nákupem.

"Teď jim tvé vzkazy pošleme."

Milovala, že ji neposlal někam. Milovala, že šel do toho s ní, že měl také tu naději, že mu to pomůže. A tak se oblékli a vyrazili procházku do parku kousek od nich a na místo, které ji jednou ukázal Mateo. Skrytá vyhlídka na město. 

Nenutila ho po cestě mluvit. Nenutila ho dělat nic. A když došli, vytáhla z tašky tři malé lampionky, které odnesou Simonovo uzavření jejích příjemcům. Dřepla si a začala je dávat dohromady. Za pár sekund se k ní Simon přidal. A když byly všechny tři připravené, připevnili na ně jeho vzkazy. 

Možná si myslel, že se zbláznila a dělal to jen pro to, aby ji nezklamal. Toho byl také schopný. Každopádně věřila, že mu to alespoň trochu pomůže, a tak se ani neptala, co si o tom myslí. 

Postupně mu je podávala, zatímco je zapaloval a vypouštěl do vzduchu. Neubránila se lehkému zasmátí, když uviděla, že to funguje. Že lampiony opravdu pomalu ale jistě míří k nebi. Podívala se na Simona, na jeho pohled, když první lampion stoupal k stmívající se obloze. A ten jediný pohled jí stačil k tomu, aby věděla, že mu opravdu v tu chvíli pomohla. 

Když vyslal i poslední lampion, chvíli je sledovali, Simon se slzami v očích. Pak k ní přešel, zezadu ji objal a dal jí pusu do vlasů. "Děkuju," řekl tiše. "Myslím, že tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval."

"To jsem ráda," odpověděla. Propletla si s ním prsty a otočila se k němu. Palci mu setřela szly a usmála se. "Víš, ty jsi vlastně neuvěřitelně silný člověk."

Uchechtl se. "Přijdu ti tak právě teď?"

Bez váhání přikývla. "Není lehký si přiznat, že potřebuješ pomoct, což nebyl tvůj případ. Není lehký čelit něčemu takovému. Pro některý není lehký ukazovat emoce. A ty všechno zvládáš vzhledem na okolnosti bravurně, fakt."

"Dáváš mi až moc kreditu," zamumlal v odpověď. 

"Ani náhodou. Ani nevíš, jakou mi jsi inspirací," řekla popravdě. "A jakou budeš pro tvýho prcka nebo princeznu."

Kousl se do rtu a pak se zasmál. Z očí mu utekla další slza. "Já se tak nemůžu dočkat," šeptl.

Děkovala bohu, že nešla na potrat. Že nevzala Simonovi to jediné, co ho drželo od toho, aby se nezbláznil. Kdyby se rozhodla jinak, možná by ho už dávno ztratila. 

Ale stál tu s ní a byl ochotný bojovat jak pro ni, tak pro jejich budoucnost, která jí rostla v břiše. A upřímně, sama se nemohla dočkat.

🦖

fyi, to jak koukaj na lampiony si predstavuju ze je na coveru, i kdyz tam lampiony nejsou

jsem ráda kazdopadne, ze vam pribeh o leovi udelal radost :D uz vam asi neudelam takovou radost s tim, ze premyslim o delsi pauze po tomto pribehu, nez zacnu lea hahahah

what?