Vítr pročesává mé vlasy a nahání mi je do obličeje. Miluji noční procházky. Je tak uvolňující procházet se ruinami města, i když je zde vždy možnost, že z poza rohu vyběhne šílenec se samopalem. Zní to nebezpečně, že? Bohužel je to tu na denním pořádku. Ale dnes v noci se nebojím, dnes ne.
Cesta do kopce je namáhavá, namáhavější když máte na nohách boty s okovanou špičkou. Hned po pistoli jedna z nezbytných věcí pro přežití. Když žijete v postapokalyptických ruinách města, nemusíte ráno přemýšlet, co si vezmete s sebou. Pistole leží hned vedle na nočním stolku.
Prý naše město bývalo krásné, plné památek. Vše se ale změnilo po Velké Válce. Nikdo si už nepamatuje, o co se válčilo, ani kdo vyhrál, protože stejně bylo skoro vše zničeno. Nejhorší zbraní byl jed, který vypustili do ovzduší. Za posledních sto let se ho podařilo zredukovat. Bohužel ne však úplně. Trvá průměrně třicet let, než se jedu podaří zabít lidský organismus. Takže už teď, když mi je sedmnáct, vím, že jsem za půlkou svého života. Ale beru to s nadhledem, stále mám pár let před sebou. Stále můžu pomoci naše město zachránit..
ČTEŠ
Nezničitelná
Science FictionJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...
