Nezničitelná

60.

"Děláš si ze mě legraci?" zařve na mě Alan, když mu řeknu o dohodě, kterou jsem právě provedla.

"Já vím, není to nejlepší nápad," řeknu klidně, "ale já chci ty lidi zachránit. Co ona sama zvládne? Zvlášť pod pohružkou toho, že když ji někdo najde, opět ji zavřeme."

"Ta ženská je šílená! Chtěla nás všechny zabít!" Alan začne zběsile přecházet chodbou.

"Ano, ale já věřím, že už to neudělá." Na tohle mi Alan neodpoví, jen povzdechne a podívá se do země.

"Alane," zvednu jeho hlavu, abych mu viděla do očí, "musíme to udělat. Musíme zachránit ty tisíce bezmocnejch lidí."

Místo odpovědi, jakou bych čekala, Alan řekne: "Miluju tě."

Zmateně se na něj podívám. "Znamená to, že mi věříš?"

Přikývne.

"Fajn," otočím se a vydám se chodbou zpátky ke schodům.

Vrátím se zpátky do místnosti, která bývala Kristýninou kanceláří. Lukáš sedí na gauči a Tadeáš něco kreslí.

"Tak co?" zeptá se Lukáš, když si mě všimne.

"No, vyřešila jsem to," smutně se usměju.

"Jak?" vzhlédne od papírů Tadeáš.

Než stačím odpovědět, otevřou se dveře. Dovnitř vstoupí Alan a za ním dva vojáci, kteří vedou spoutanou Kristýnu.

"Jdeme?" zeptá se Alan. Přikývnu a společně odejdeme z místnosti. Lukáš s Tadeášem se vydají za námi.

Procházíme chodbou na stejném patře, na kterém je kancelář. Úplně na konci jsou dveře, jeden z vojáků něco naťuká a všichni vejdeme dovnitř. V malé místnosti se nachází trezor.

"Tak jak ho teda otevřeme?" zeptá se Alan Kristýny.

"Otevřít ho můžu jenom já," odpoví mu. Alan pokyne vojákům, aby ji přivedli blíže k trezoru. Kristýna se na mě podívá, potom jednu ruku položí na dvířka trezoru.

"Přístup povolen," řekne hlas jakoby z trezoru. Dvířka se otevřou a Alan vezme skumavku s modrým roztokem do ruky.

"Můžu jít?" zeptá se Kristýna.

Já jen přikývnu. Alan podá skumavku Tadeášovi a potom řekne: "Pojedu s hlídkou za hranice města, chci mít jistotu, že se nevrátí."

Než stačí kdokoli z nás jakkoli zareagovat, Alan, dva vojáci a Kristýna vyjdou ven z místnosti.