Nezničitelná

37.

Odcházím směrem ke svému pokoji. Koukám do země a doufám, že mi všichni uhnou z cesty. Nechci, aby mě někdo viděl brečet. Někdo ale stejně nepochopí. Narazím do mužské hrudi.

"Ahoj, celej den sem tě neviděl, si v pohodě?", zeptá se Tadeáš, když k němu neochotně vzhlédnu.

"Já.. dlouho jsem spala a pak sem něco řešila s bráchou, a tak," pokusím se o úsměv. Mám co dělat abych se místo toho zase nerozbrečela.

"Jak mu vlastně je?", Tadeáš je vážně neodbitnej.

"Líp, řekla bych. Hele není mi moc dobře, půjdu do pokoje, jo?"

"Jo, jasně," řekne a já ho obejdu a jdu dál.

"Počkej ještě," zavolá a já se neochotně zastavím. Doběhne mě, skloní se a pošeptá mi do ucha: "Mohli bychom něco podniknout? Až ti bude líp?" Seberu v sobě poslední zbytky šarmu a usměju se na něj. "To bych ráda," řeknu nakonec.

"Tak jo," usměje se a já jdu konečně do svého pokoje.

Zatím co mi tečou slzy potvářích, doufám, že nepotkám ještě Richarda.

Je sice teprve šest večer, ale nechci se tam dnes už vracet. Mám hodně věcí, o kterých musím přemýšlet. Svléknu se a lehnu si do postele. Brečím dokud neusnu. Začne se mi zdát sen.

"Vando? Vandooo? Pomoc! Prosím, pomož mi!", nevidím kdo to volá, je tu tma. "Já jsem tady! Tady dole!"

"Kde? Nic nevidím?", zavolám, ale není to můj hlas. Nevím komu patří. Najednou uslyším svůj hlas, jak říká: "Už jdu, počkej, hned tam budu." Nechápu nic z toho, co se tu děje. Potom ale najednou něco uvidím. Postavu.
Výstřel mě probere.