Nezničitelná

21.

Nadechnu se a zaklepu na dveře Lukášova pokoje.
"Dále", ozve se zevnitř a já při otevírání dveří doufám, že je tam Lukáš sám.
Když vejdu, zjistím že ne. Leží spolu s Lindou v jeho posteli.
"Mohla bych s tebou prosím tě mluvit? O samotě".
Linda se na mě podívá trochu ublíženě. Potom se podívá na Lukáše a ten kývne.
"Dobře, půjdu se vysprchovat", řekne a zvedne se. Nenamáhá se si přes sebe něco vzít, prostě okolo mě projde nahá.
Když zajde do koupelny, zeptám se: "Ona se asi moc nestydí, co?", Lukáš se jen pousměje a sedne si.
"To ale nebude to, o čem si chtěla mluvit, že?"
Sednu si na postel vedle něj.
"Víš, jak jsem ti říkala o té stěně?" Lukáš přikývne, "tak jsme tam s Alanem včera byli a prostě.. byla tam šperkovnice."
"A co bylo v ní?", zeptá se mě Lukáš.
"To právě ještě nevíme," řeknu a podívám se na něj, "nemůžeme se do ní dostat."
"Aha, no a jak ti s tím můžu pomoct Já?"
"Včera jak jsme si povídali," trochu znejistím, "všimla jsem si tvého řetízku."
"Počkej," řekne a sáhne na noční stolek, "myslíš tohle?", ukáže mi řetízek s klíčkem.
"Jo, přesně tohle. Kde si ho vlastně vzal? Nikdy jsem si ho nevšimla."
"Nedávno sem něco hledal ve skříni a z kapsy jedněch kalhot na mě vypadl. Matně si vzpomínám, že mi ho dala mamka, už tě čekala."
"To musí být on!," zajásám, "půjčíš mi ho?", zeptám se.
"Jo, ale chci být u toho, az jí otevřete", řekne a dveře koupelny se otevřou.
"Nechceš se přidat?", řekne Linda a já vím že je čas jít.
"Tak večer?", zeptám se ještě Lukáše.
Kývne a já radši odejdu.