Nezničitelná

36.

Na chvíli se mi zamotá hlava. Co to dělá? Proč? Já ho nechci líbat. Vlastně.. líbá docela dobře. Zajímalo by mě, kolikátý jsem jeho polibek. Tak počkat, já chtěla být první.

Zajedu Alanovi rukou do vlasů. Opět se zamyslím. Proč to dělám? Vždyť je to Alan. Chci se líbat s Alanem? Než si ovšem myšlenky poskládám, ucítím, jak mi jeho ruka zajela pod tričko. Mírně ho od sebe odstrčím.

"Promiň, sem moc hrr, viď?" zeptá se.

"Jo, vlastně jo. Promiň, já nevím jestli tohle chci." Pustí mě a poposedne si ode mě o něco dál.

"Co dělám špatně Vando?", zeptá se mě.

"Nic, ty si skvělej a já tě mám fakt ráda. Ale si pro mě jako brácha, asi bych nedokázala s tebou něco mít," ach jo, nechci ho naštvat.

"Asi?", podívá se na mě.

"Já nevím. Co kdyby to nefungovalo? Pak už nikdy nebudeme kamarádi."

"Já myslím, že by to fungovalo," odporuje mi.

"Ach jo. Nech mě si to rozmyslet, jo?", začínám být z toho všeho unavená. Proč mě nechápe?

"Hraje v tom roli ten kluk?"

"Jakej kluk?", otočím se na něj prudce.

"Co s váma včera přišel."

"Vždyť ho ani neznám!," naštvu se, " Alane na tohle vážně nemám sílu. Budu nad tím přemýšlet jo?", ani nepočkám na jeho odpověď, jen se zvednu a odejdu z pokoje. Opřu se o stěnu vedle dveří.

Sakra, pomyslím si, líbá fakt dobře.