Nezničitelná

43.

"Co budeme dělat?", zeptá se Tadeáš. Sedíme na břehu Řeky. Je nebezpečné se zastavit, ale musíme se rozhodnout, co dál.
"Asi se budeme muset někde znovu schovat," odpoví mu Alan. Mě to ale už začíná štvát.
"Ne," řeknu rozhodně, "nechápete, sakra, že se jim neschováme? Oni vědí, kde jsme! A udělají vše pro to, aby nás zabili."
"Tak se vraťte," řekne Tadeáš koukajíce na hladinu Řeky, "mám to na sobě já, ne vy. Nebudu se zlobit."
"Já tě v tom nenechám!", zařvu na něj. 
"Proč?", odpoví mi též křikem, "Já nechci, aby zabili i vás."
"Co když to máš na sobě, kvůli nám? Kvůli mě?", zeptám se ho už normálním tónem.
"Proč by to pak ale nedali tobě? A kdyby to tak bylo, kdo by tě chtěl zabít?" Něco mě napadne.
"V mámině dopise stálo, že se nás naše babička pokusí najít," řeknu.
"Jo, jasně," ozve se Alan, "a proto dala sledovací zařízení Tadeášovi a snaží se nás zabít, místo toho, aby pro tebe jen někoho poslala."
"Každopádně tě neopustíme, že jo Alane?", otočím se k němu.
"Slíbil jsem Lukášovi, že se o tebe postarám," řekne Alan.
"Beru to jako jo."
"Fajn," vzdá to Tadeáš, "kam ale půjdeme? Schovávat se zjevně nemá smysl."
"Potom bychom se jim měli vzdát. S trochou štěstí nás nechají naživu," řekne Alan.
"Komu se vzdát?", zeptá se Tadeáš dříve, než to zvládnu já.
"Jim," řekne Alan a ukáže na špendlík v Tadeášově ruce. Všimnu si zkratky ÚKO. Úřad pro kontrolu obyvatelstva.