Nezničitelná

1.

"Jsi si vážně jistá, že to chceš udělat?", ptá se mě Lukáš s pohledem upřeným na horizont.
"Co konkrétně? Těch síleností se chystám udělat víc," odpovím s šibalským mrknutím, zatím co si zapínam jištění.
"Nikdy jsem nepochyboval o tom, že jsi naprosto šílená," směje se Alan, ale zároveň mu v očích vidím strach. Jistě že má o mě strach, jsme jako sourozenci.
Ve skutečnosti je mým bratrem Lukáš. Stejně nikdy nepochopím, proč naši rodiče měli dvě děti. Není to obvyklé a ani se to nedoporučuje. Ženy jsou po pětadvacítce už velmi zesláblé. Moje maminka to stejně riskovala a zemřela při porodu. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. Táta zemřel když mi bylo pět. Protože byl Lukáš ještě moc malý, ujala se nás Alanova rodina. I jeho rodiče brzy podlehli, to už ale Lukášovi bylo třináct.
"Nebojte se vy srábci. Vím přece, co dělám," ujistím je a vzápětí seskočím ze skalní římsy. "Měli byste to taky zkusit! Výhled je parádní." Miluju dělat hlouposti a užívat si život, protože je příliš krátký na přemýšlení.
"Jsi šííílenááá!" ozývá se s ozvěnou ze shora.
"Jááá vííím!" křičím a směji se zároveň. Tohle místo je bezva. Dříve se to tu jmenovalo Kavčí Hory. Naproti nám je velká budova, bývala v ní prý televize. Nic jako televize už dnes nefunguje, máme jen rádia.
"Tak jo Alane, vytáhneš mě?"
"Co když řeknu, že ne?"
"V tom případě tam vylezu sama a zbiju tě tak, že budeš do konce života jíst brčkem!"
"Myslíš, že se bojím holky, která je o deset centimetrů menší než já?"
"Já bejt tebou tak jí neprovokuju," přidá se do našeho rozhovoru Lukáš, "děláš jako by si ji neznal," zasměje se.
V tu chvíli se lano, a s ním i já, začne pohybovat směrem nahoru a za chvíli už stojím na zemi.
"Jsi nejlepší!" řeknu a vrazím Alanovi pusu na tvář.
"Víš Vando," otočí se ke mně Lukáš, "těším se na den, kdy ti přestaneme pomáhat při tvejch sebevražednejch nápadech."
"Ale no tak, všichni víme, že vás to baví stejně, jako mě," zasměju se a rozeběhnu se k Domu.