Vítr mi pročesává chomáčky šedivých vlasů. Co se dá čekat, když je člověku devadesát, že? Stále miluji noční procházky, i když už se na nohou držím jen díky holi. Z našeho města nyní nejsou jen ruiny. Domy se začaly opravovat a lidé v nich opět začali žít a zakládat rodiny. Zní to krásně, že? I já jsem nakonec založila rodinu. Teď už není důvod se něčeho bát, ale já se dnes v noci bojím..
Cesta do kopce je namáhavá. Namáhavější když jste stará a nemohoucí, ale mám sebou někoho, kdo mi pomáhá. Já a Alan jsme se pár let po Uzdravení (tak se tomu dnes říká) vzali. Máme dvě krásné děti, šest vnoučat a zatím sedm pravnoučat. Jsem ráda, že jsme se toho oba mohli dožít. Celý život jsme prožili v Domě, spolu s dalšími rodinami, které se tam rozhodly zůstat. Můj bratr si nakonec vzal Lindu. Bohužel dnes již nejsou mezi námi.
Když s Alanem vylezeme až nahoru, chytnu ho za ruku a chvíli si jen užívám ten výhled.
"Připravená?" zeptá se mě můj starý a šedivý, ačkoli pořád krásný manžel. Ještě se párkrát rozhlédnu a nakonec přikývnu. Přivine mě k sobě a já už nechci nikdy cítit nic jiného než jeho měkké objetí.
Doufám, že naše těla ráno nenajdou děti z Domu..
![](https://img.wattpad.com/cover/65428750-288-k540216.jpg)
ČTEŠ
Nezničitelná
Science FictionJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...