Nezničitelná

30.

S Tadeášem vytáhneme ze země krabičku. Potěžkám ji. Není těžká, má asi kilo. Zvedneme se a jdeme zpátky k bráně.
"Máme co jsme chtěli, můžeme jít?", zeptám se kluka.
"Jo, a už se nevracejte."
"Nebojte se, nemáme to v plánu," řekne Lukáš zatímco ho Ela s Tadeášem zvedají. Podpírají ho a společně se nějak dobelháme k metru. Ze schodů Lukáše sneseme. Když nás uvidí ostatní obyvatelé metra, pomohou nám.

"Co se stalo?", ptá se mě Šarlota, když další dívky zašívají Lukášovu nohu. Hrozně řve. Láme mi to srdce.
"Byla tam skupina asi dvaceti kluků. Mohli být stejně staří jako já. A Lukáš si nedával pozor na pusu."
"Jak to, že byli vzhůru?", zeptá se mě Šarlota.
"Nevím, na to jsem se vážně neptala."
Šarlota pochopí a na chvíli se odmlčí.
Potom řekne: "Odvezeme vás zpět na Pankrác, ano?"
Nejdřív jen zakývám hlavou, ale pak si něco uvědomím.
"Počkej, jak já dostanu Lukáše sama zpátky?"
"To nevím, nemůžu nikoho nutit, aby s vámi šel," řekne a přátelsky se usměje. Na mě to ale moc přátelsky nepůsobí. Co si s ním sama počnu?
"Já s nimi půjdu," ozve se za mnou Tadeášův hlas. Podívám se na něj vděčným pohledem a nejraději bych ho objala.
"Budiž," řekne až pohrdavě Šarlota, "za chvíli vystupujete," odchází ode mě a když prochází okolo Tadeáše, pošeptá mu tak, že si myslí že to neslyším: "Vracet už se nemusíš."