Nezničitelná

29.

Otočím se a zjistím, že za námi stojí dalších asi deset ozbrojrných kluků.
"Tak znovu," řekne ten, který stojí nejvýš, "co tu chcete?"
"Ach jo," povzdechne si Lukáš, "je to tu zase. Já sem Lukáš, tohle je Vanda, Ela a Tadeáš. A něco tu hledáme."
"Co hledáte? A jak ste se sem sakra vůbec dostali?"
"Nevíme přesně, co hledáme, ale máme mapu. A přijeli sme metrem," odpoví mu Lukáš.
"Ukaž mi tu mapu," řeknu kluk.
"Ne, to teda neukážu," zasměje se Lukáš. Už zase. Je tak hrozně tvrdohlavej.
"Neukážeš? Fajn," řekne a hodí hlavou k jednomu z kluků dole, ten střelí Lukáše do nohy. Vykřikne a spadne na zem. Neváhám a seberu mu mapu. Při tom mu pošeptám: "Nechápeš, ty idiote, že nám můžou pomoct?"
"Na," podám ji klukovi, "pomůžeš nám?"
"To záleží na chování tohohle sráče," pokyne hlavou k Lukášovi, kterému zatím Ela vyndala kulku a snaží se zastavit krvácení. Je vážně dobrá, pomyslím si.
"Ručím za to, že už bude v pohodě."
"Fajn," odmlčí se, "je to támhle za rohem, v parku."
"A pustíte nás, abychom tam došli?"
"Co za to?", zašklebí se kluk.
"Postřelili ste mi bratra, to je vám málo?", zeptám se a ukážu na něj. Kluk zakroutí očima, založí si ruce a rekne: "Dobře, ale dojdeš tam jen ty."
Otočím se a rozeběhnu se tím směrem kam ukázal, doufám, že nebude těžké něco najít.
Omyl. V parku nic není. Sednu si na zem a začnu přemýšlet. Mohlo by být něco zakopané. Ale kde? Někdo mi sáhne na rameno. Tadeáš.
"Poslal mě za tebou, prý se na tebe nemůže koukat."
"Nevím kde by to mohlo být," řeknu.
"Vidíš támhle to místo? Vypadá míň udusaně," ukáže směrem k nižší budově.
"Jo, máš pravdu," zvednu se a rozeběhnu se tam.
Oba začneme hrabat až prsty narazím na něco tvrdého.